Integrace a nověji také inkluze jsou pojmy tradičně spojované s výukou handicapovaných žáků. Ve vyhledavači se u těchto termínů objeví řada odkazů na různé varianty pomoci těmto žákům, usnadnění jejich vzdělávání a začlenění do společnosti. Je to samozřejmé a je to tak dobře. Ve školském zákoně je najdeme v odstavci „Vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a studentů nadaných“

S pochopením potřebnosti péče o handicapované asi nemá v současné době nikdo problém. V porovnání s tím může vypadat zařazení „dětí, žáků a studentů nadaných“ do stejné části legislativy jako nepatřičné. Něco na tom je – nadání opravdu není, alespoň samo o sobě, žádný handicap. Snáze je společensky akceptována kombinace nadání a handicapu, tedy těch, kteří jsou dvakrát či vícekrát „výjimeční“. Nejběžnějším příkladem jsou mimořádně intelektově nadaní žáci s poruchami učení. Jak ale rozumět oprávněnosti zařazení nadaných (bez handicapů) do této kategorie? A proč se jimi vůbec zabývat?

Ochota zabývat se vzděláváním nadaných úzce souvisí s informovaností a postojem těch, kteří o něm rozhodují, tedy řídících pracovníků, učitelů i samotných rodičů. Malá obeznámenost s problematikou dává velký prostor mýtům a pověrám (viz Eva Vondráková: Mýty o nadaných, přednáška pro Českou pedagogickou společnost, PedF UK, 27. 2. 2001).
          V současné době u nás stále ještě zastávané názory laické veřejnosti, ale i odborníků z oblasti vzdělávání, se podobají těm, které zmiňuje zahraniční odborná literatura popisující počátky péče o nadané. Změna postojů souvisí se stoupajícím rozsahem zkušeností, výzkumů a informovaností o problematice.
          S mýty, které jsme před časem zaznamenali v našich sdělovacích prostředcích, mezi učiteli, rodiči, i ve dříve navrhovaných školských dokumentech, se pořád ještě setkáváme. Lze je rozdělit zhruba do následujících čtyř kategorií. Závažná je zejména poslední, nazvaná „výchovná doporučení“, protože se jimi mnozí lidé, přesvědčení o jejich pravdivosti, důsledně řídí a, byť možná v dobré víře v pravý opak, brání nadaným dětem ve zdravém vývoji.

1)      Jeden z nejčastějších mýtů předpokládá, že

nadaní nemohou mít žádné problémy:

Nadaným není třeba pomáhat, pomůžou si sami.

Věnovat zvýšenou pozornost vzdělávání nadaných je neetické, už takhle mají

nespravedlivě víc, než ostatní – není třeba ten rozdíl ještě prohlubovat.

Jsou zároveň schopní a úspěšní i v „praktickém“ životě.

Jsou úspěšní ve všem (pokud jde o školní předměty), pokud ne, nejsou nadaní.

Mají výborný prospěch a/nebo se umisťují v soutěžích.

Jsou u učitelů oblíbení.

Učitelé dokáží identifikovat nadané a rádi s nimi pracují.

Nadané děti jsou poslušné a spořádané, „umějí se chovat“.

Rády se učí, rády chodí do školy.

Rády soutěží.

2)      Jsou jim automaticky přisuzovány

negativní osobnostní charakteristiky:

Mimořádně nadaní jsou bezcharakterní, zneužívají své nadání k obohacení se na úkor

druhých a manipulaci s nimi (V. Kožený…).

Jsou sociálně nepřizpůsobiví.

Potřebují dávat najevo, že jsou „lepší“.

Budeme-li jim věnovat pozornost, budou nafoukaní.

Podporujeme-li jejich rozvoj k mimořádnosti, budou osobnostně patologičtí.

Jejich soustřeďování (do škol, tříd, programů pro nadané) vede k elitářství.

3)      Původ a výskyt nadání:

Všichni jsou nadaní.

Nadané děti mají nadané rodiče a naopak:

a) nadaní rodiče mají nadané děti

b) nenadaní rodiče mají nenadané děti

Nadané děti pocházejí pouze ze střední a vyšší vrstvy (z dobrých, případně „lepších“

rodin), jsou to běloši (Evropané, Češi) …

Nadané děti jsou „výtvorem“ ambiciózních rodičů, případně dalších nerozumných

dospělých.

Nadání se v 10-ti či 12-ti letech ještě nedá poznat.

Z nadaných dětí se stávají géniové.

4)      Z výše uvedených „obecně známých pravd“ vyplývají

výchovná doporučení:

Neměly by se jim dělat žádné výjimky, měli by se učit totéž, případně týmž způsobem

a tempem, jako ostatní.

Jsou přetěžováni = nedávat jim zbytečně další podněty, oni si stejně sami něco najdou

a rozvinou se a prosadí. Nedovolit jim moc činností nebo vyučovacích hodin (ani když

to chtějí).

Ono (jejich vývojový náskok) se to časem srovná.

Nespěchat s výukou jazyků, neučit je v předškolním věku.

Potřebují se nejdřív naučit poslouchat.

Je především třeba je socializovat, to je to, co nejvíc potřebují.

V běžné třídě se nejlépe socializuje.

Jen v běžné třídě získá cit pro sociální rozdíly a handicapy a naučí se pomáhat slabším.

Nebude-li v běžné třídě či škole, nenaučí se např. kupovat jízdenky.

Potřebují jiný způsob vzdělávání, ale až po absolvování ZŠ.

Nadaný se v běžné třídě rozvíjí tím, že dělá pomocníka učiteli.

Nadané děti nejsou homogenní skupina. Liší se nejen druhem a mírou svého nadání, ale například i vytrvalostí, zájmem a ochotou podřídit se autoritě.

          Nadané lze rozdělit zhruba do dvou kategorií:

      a) výrazně nadprůměrní – obvykle se snadno a rychle učí, bývají konformnější a jsou-li motivovaní, bývají úspěšní. Tato            skupina nejvíce profituje z možnosti vzdělávat se ve výběrových školách, třídách a na víceletých gymnáziích.

      b) mimořádně nadaní – tvoří ji asi 2% dětí. Mívají větší problémy v přizpůsobivosti.

Jejich ostré vnímání pravidel a rozporů jim často brání chovat se konformně (těžce nesou porušování etiky a odmítají se například podřídit nesmyslnému nebo nespravedlivému jednání), což jim činí problémy ve vztahu k autoritám. Těmto žákům nestačí pouhé přeskupování v rámci třídy. Potřebují pracovat se staršími, či zcela individuálně. Pro tuto skupinu žáků je nezbytná horizontální i vertikální prostupnost vzdělávacího systému, bez ohledu na jejich věk a stupeň školy. Mimořádná osobnost v oblasti péče o nadané, psycholožka Erika Landau (1931 – 2013), zakladatelka Institutu pro nadané a talentované děti, Tel Aviv (a autorka knížky Odvaha k nadání, nakl. Akropolis, Praha 2007) uvádí důvody k péči o nadané krátce a výstižně:

„Mnoho nadaných a talentovaných dětí, jestliže se jim nedostává odpovídající podpory, upadá a nerozvíjí své nadání, které by je mohlo dovést k vědeckým objevům, umělecké tvorbě, umožnilo by jim stát se vůdčími osobnostmi nebo prostě jen šťastnými lidmi, s přiměřenou sebedůvěrou. Ignorováním talentů ztrácí i společnost. Ztrácí tvořivé vůdčí osobnosti ve vědě, umění, politice a získává frustrované odpadlíky ze škol, společnosti, veřejného života a někdy i ze života vůbec.“

I v problematice vzdělávání nadaných existují zákonitosti, působící podobně v různých zemích. Deborah Eyre některé z nich uvádí v knize Vzdělávání nadaných v běžných školách (Able Children in Ordinary Schools, David Fulton Publishers 1997):
          „Nevýhodou setrvání (nadaných) žáků v běžné škole je relativně malá pozornost, které se jim dostává a nedostatečné rozvíjení jejich intelektového potenciálu. K dosažení velmi dobrých školních výsledků (známek) při relativně nízkých nárocích (odpovídajících průměrně nadaným žákům) totiž nepotřebují plně využívat svých schopností.

Schopnosti jsou ovlivněny příležitostí, podporou a motivací. Proto se může výkon dětí v průběhu jejich školní docházky měnit. Příležitost a podpora jsou pro dosažení úspěchu životně důležité a dětem se jich má dostávat doma i ve škole.
          Školy mají velký vliv na úspěšnost nadaných dětí. Důsledkem přesvědčení, že školy nemusí těmto dětem věnovat pozornost je, že výkon mnoha dětí nedosahuje úrovně, která by odpovídala jejich nadání. Školy by se mohly věnovat nadaným žákům, ale většinou to nepovažují za prioritu a tak intenzivně snižují úspěšnost těchto žáků. Schopné děti potřebují usilovně pracovat, mají-li být úspěšné. Školy potřebují atmosféru, která podporuje pracovitost a rozeznává a odměňuje kvalitní výkon. Důležitým předpokladem úspěchu je motivace.

Nadprůměrné děti se silnou osobní motivací budou pravděpodobně stejně úspěšné jako mimořádně nadané děti, méně motivované. Užijeme-li širší definici nadání, najdeme v každé škole nějaké nadané děti.
          Identifikaci je třeba spojit s opatřeními pro rozvoj, jinak hrozí nebezpečí, že nadaní budou spíš vyloučeni (např. underachievers – ti, jejichž výkon je na nižší úrovni než předpokládané schopnosti) z programů rozvoje. Pro státní školy je životně důležité identifikovat nadané žáky. Přesvědčení, že nadaní si vždy vedou dobře a nepotřebují zvláštní pozornost, neplatí. Nedostatek efektivních plánovitých opatření vede u žáků k rozčarování a podvýkonu (ztrátě motivace). Vede to k vzdělávacímu systému, ve kterém jsou úspěšní pouze ti, kteří vedle toho, že jsou schopní, jsou také konformní a pracují dobře, i když se jim dostává málo podpory a povzbuzení od učitelů. Vede to také k nefér systému podpory na vyžádání. Dostane se jí možná těm dětem, jejichž rodiče k tomu školu přimějí. Těm méně šťastným nikoli.“

Nadaní jsou už deset let součástí školské legislativy. Lze o nich získat informace (včetně solidních) na internetu, v literatuře i z dalších zdrojů. Nejčastěji a nejlépe v angličtině, ale už pár let jsou dostupné informace i v češtině.
          Nejlepší pro pochopení jsou samozřejmě zkušenosti – osobní, rodinné či pracovní. Ze zkušeností vychází většina péče o nadané, se kterou se můžeme ve světě setkat. Začínala tím, že rodičům dělaly starosti problémy, spojené se vzděláváním jejich nadaných dětí a rozhodli se situaci řešit. V mnoha zemích, včetně většiny našich sousedů, patří péče o nadanou populaci k prioritám vzdělávacího systému.

Priority:

1. snižování nerovnosti ve vzdělávání

• zvýšit dostupnost a kvalitu předškolního vzdělávání a rané péče, zavést povinný poslední ročník předškolního vzdělávání,             specificky podporovat účast na předškolním vzdělávání dětí ze skupin a lokalit ohrožených sociálním vyloučením
          • snížit počet odkladů školní docházky, resp. je povolovat pouze ve výjimečných případech a provázat je se systémem              přípravných tříd
          • zlepšovat kvalitu vzdělávaní na druhém stupni základní školy jako hlavního vzdělávacího proudu
          • podporovat kompenzaci všech typů znevýhodnění a rozvoj všech typů nadání, a to na principu individualizace podpory
          • do společné části maturitní zkoušky povinně zařadit matematiku, a to nejdříve od roku 2020, v návaznosti na systémové             změny ve výuce tohoto předmětu v základním a středním vzdělávání
          • podpořit další profesní růst absolventů oborů středního vzdělávání bez maturitní zkoušky zavedením mistrovské zkoušky
          • udržet otevřený přístup k terciárnímu vzdělání

2. podpora kvalitní výuky a učitele

• dokončit a zavést kariérní systém pro učitele a zlepšovat podmínky pro jejich práci
          • modernizovat počáteční vzdělávání učitelů a vstupní vzdělávání ředitelů
          • posílit význam kvalitní výuky ve vysokoškolském vzdělávání
          • modernizovat systém hodnocení na úrovni dítěte, žáka a studenta a školy

3. odpovědné a efektivní řízení vzdělávacího systému

• ustavit Národní radu pro vzdělávání
          • zlepšit dostupnost a kvalitu informací o vzdělávacím systému
          • systematicky využívat výsledky výběrového testování výsledků žáků jako zpětnou vazbu o fungování vzdělávacího systému
          • otevřeně a srozumitelně prezentovat změny rodičům i širší veřejnosti
          • zlepšit komunikaci mezi aktéry ve vzdělávání včetně široké veřejnosti

Náš přístup ke vzdělávání nadaných tomu odpovídá. Je poněkud rigidní a chybí mu nadhled. Ten je možný tam, kde je problematika pochopená a zažitá. Není tu běžná dlouholetá kvalifikovaná zkušenost s nadanými, jejich osobnostními charakteristikami, zvláštnostmi i s různými variantami jejich vzdělávání, podloženými četnými kvalitními výzkumy a solidní znalostí odborné literatury. Není tu fungující systém péče o nadané a chybí zařazení této problematiky do povinné průpravy učitelů a psychologů. Zatím jsme v péči o nadané nedosáhli úrovně, na které u nás byla už před čtyřiceti lety psychologická a speciálně-pedagogická péče o děti s poruchami učení.

Nadané děti ale opravdu mají specifické vzdělávací potřeby a potenciálně nadaných je podobně velké procento, jako dětí s poruchami učení. Obvykle se uvádí, že nadaných jsou 2 – 3%. Světoznámá britská psycholožka Joan Freeman, která se zabývala dlouhodobým výzkumem nadání, ve své práci, mapující základní informace o praxi i teorii v péči o nadané ve světě uvádí, že kdyby všechny děti měly optimální podmínky pro svůj rozvoj, dokázalo by 20 – 25% z nich vyniknout v nějaké oblasti. Znamená to, že 90% potenciálně nadaných zůstává neidentifikováno a tedy nerozvíjeno. Děje se tak z různých důvodů. Například v případě „dvojí výjimečnosti“ je obvykle pozornost zaměřena na handicap dítěte a jeho nadání bývá objeveno náhodou, jako „vedlejší efekt“ diagnostiky problémů.

Má-li být péče o nadané účinná a „spravedlivá“, měla by se zabývat všemi potenciálně nadanými, ne jen „špičkou ledovce“. K tomu směřují v zemích, které mají problematiku „zažitou“ a zároveň je v nich přátelské prostředí pro rozvoj talentů. Při řešení problematiky vzdělávání nadaných se tam vychází ze skutečných potřeb každého jednotlivého dítěte. Neřeší se tedy „integrace“ či „segregace“ jako taková, ale to, co je vhodnější pro konkrétní dítě (žáka, studenta). Znamená-li „inkluze“, že každý žák dostane to, co ke zdravému rozvoji své osobnosti a nadání potřebuje, pak v takovém případě funguje.

Rodiče nadaných dětí se v rámci našeho vzdělávacího systému mohou teoreticky rozhodnout, zda zvolit „integraci“ v rámci „běžné“ třídy nebo zda vyhledají „segregované“ vzdělávání. Ve skutečnosti většina z nich velký výběr nemá, neboť také záleží na dostupnosti (dopravní i finanční) a kvalitě různých škol. Mezeru v nabídce zaplňuje trh, jde-li o žádanou službu. Tak vznikají nové soukromé školy, t. č. zejména mateřské. Při dobrém vedení mohou velmi dobře nahradit to, do čeho stát nechce nebo nemůže investovat. Nedostatečný zájem o rozvoj nadaných dětí v předškolním věku a nedocenění důležitosti péče o nadané připravují státní systém vzdělávání o inkluzivní programy, podobné svým obsahem a srovnatelné svou kvalitou s programy prestižních zahraničních soukromých zařízení.

Jako příklad uvedeme dnes už neexistující třídu „Sovičky“ s programem pro nadané děti. Fungovala v letech 2005 - 2013 v běžné státní mateřské škole „Rozmarýnek“, Praha 13. Porovnáme ji s velmi dobrou, uznávanou a drahou soukromou Feynmanovou školou v USA, která má i předškolní třídy. Třída Sovičky zahájila provoz před nástupem babyboomu. Ve třídě mělo být 15 dětí ve věkově smíšené skupině a jedna učitelka na dopolední směnu (odpoledne se děti, které neodcházely domů, dělily do ostatních tříd). Kromě dětí nadaných a mimořádně nadaných byl počet doplněn dle uvážení paní ředitelky. Záhy byl počet dětí zvýšen na 18.

Děti měly velmi kvalitní a pestrý program, zajišťující jejich všestranný rozvoj. Paní učitelka dokázala zvládat i počáteční problémy se sociálním přizpůsobením některých dětí. Rodiče dostávali informace k práci třídy Sovičky a ke specifikům výchovy a vzdělávání nadaných. Program připravovala a realizovala paní učitelka Soňa Novotná, ve spolupráci se Společností pro talent a nadání. Rodiče například dostali (přizpůsobeno pro Sovičky) jednu z verzí charakteristik nadaných, jejímž autorem byl „klasik“ péče o nadané, James Gallagher:

1. Nadané děti baží po vědění … mají obrovskou zásobu informací o tématu, které je zajímá (např. vesmír, dinosauři, zeměpis, dopravní systémy) a potřebu odložit téma, o kterém už „vědí všechno“ ad acta a začít pracovat na dalším. V určitém období svého života mohou mít potřebu podělit se o své znalosti s ostatními.
          S touto potřebou pracuje Škola pro mimořádně nadané děti v Bratislavě. Děti, které často odpovídají věkem dětem v naší třídě, si připravují projekty a přednášky o svých oblíbených tématech. S těmi pak seznamují své spolužáky. Tuto možnost budou mít u nás děti, které budou mít zájem si prezentaci připravit.

2. Nadané děti potřebují zažívat pocit pokroku v tom, co se učí. Program pro nadané by měl dětem poskytovat možnosti, jak zažít pocit, že se zlepšují v tom, co se učí. Měly by vědět, kde byly (jak na tom byly) když začínaly a kam směřují. Při seznamování s novými tématy a budeme-li se učit novým dovednostem, si ověříme, kolik toho na dané téma jednotlivé děti už znají a řekneme si, co bychom se chtěli naučit. Pro každé dítě stanovíme cíl, kterého by chtělo a bylo schopno dosáhnout. Tak, aby byl pro každé jednotlivé dítě dost zajímavý a zároveň zvládnutelný – tedy pro každé dítě jiný. Třída bude věkově smíšená a i struktura rozumových schopností dětí a jejich zájmů bude různá.

Příklad: Seznámení se sovičkami.
                    Nejmladší děti budou sovičky kreslit, modelovat a učit se o nich básničky, písničky apod. Pokročilejší děti budou hledat informace o tom, jak sovy žijí. Ty, které umí číst, nebo ty, kterým už někdo o sovičkách četl, budou hledat v knížkách příběhy, ve kterých se o sovách píše. „Vědci“ budou hledat informace o různých druzích sov v encyklopediích nebo i v odborné literatuře, na mapě mohou ukázat, kde se které druhy vyskytují apod. Na konci projektu zhodnotíme, co jsme se naučili.

3. Nadané děti mají neodolatelné přání zmocnit se určitého tématu. Jakmile je nějaké téma zaujme, jsou jím „posedlé“ a snaží se získat všechny jim dostupné informace. Nic jiného je v tu dobu nezajímá. V práci na svém tématu jsou vytrvalé a jsou-li nuceny věnovat se něčemu jinému, mohou se jevit jako vzdorovité a umíněné. Tuto jejich vlastnost se budeme snažit v rámci našich možností respektovat. Děti např. budou moci pokračovat v práci na svých projektech při každé vhodné příležitosti.

4. Nadané děti potřebují činit pozorování, nacházet vztahy a vyjadřovat se k nim. Jejich inteligence je nutí pozorovat a objevovat souvislosti mezi všemi druhy věcí a jevů, důležitými, významnými i nepodstatnými.

5. Nadané děti mají cit pro hodnoty. Věří v čest, pravdu a další absolutna, která všichni už po dlouhou dobu uznáváme. Mají silný cit pro čestnost a dodržování stanovených pravidel. Upozorňují na nesrovnalosti a těžce je nesou. Neočekávají nefér jednání a nerozumí žertům tohoto druhu, byť mají smysl pro humor.

                                                            (podle J.Gallagher: Teaching the Gifted Child připravila E. Vondráková)