Skutečnost moderního světa je ustavena na pořadí. Obýváme a ovládáme takto založený svět mocí seřazení a zařazení: říkáme, že se v něm zařizujeme a že jej řídíme. Také své záměry a záležitosti konáme a uskutečňujeme tak, že je zařizujeme a vyřizujeme, s překážkami se dokážeme vypořádat, přečiny a škody, nepravosti a viny se snažíme odčinit (napravit) tím, že je dáme do pořádku. Podobu našeho společného pobývání označujeme za společenský pořádek neboli zřízení. Skutečnost toho, co je opravdové, velké, dobré atd. hodnotíme, oceníme, vyzdvihneme uznalým (pochvalným) přídomkem pořádný: „pořádný kus, chlap, krajíc, meč, výdělek, výprask, kašel, sýr“.

Proto mluvíme o kosmickém řádu, světovém pořádku o uspořádání věcí. Chceme, aby vše bylo řádné, pořádné, uspořádané, v pořádku. Nesetkáváme se s ‚hodně‘ či s ‚mnoha‘ věcmi (tj. jsoucny, jevy, případy, vlastnostmi, hledisky atd.) nýbrž vždy už s jejich ‚velkým počtem‘, tedy s ‚celou řadou‘. Jazyk tak vyjadřuje naše přesvědčení, že všechny ‚věci‘, ať jsou jakéhokoliv druhu, typu či povahy, lze spočítat (společně sečíst) a seřadit (postavit všechny spolu do řady – jednu po druhé). Tehdy je dokážeme všechny plně vypočítat (‚vyčíslit‘), tj. jednu každou vyjmenovat po pořádku – postupně, jak jdou (následují) po sobě čili za sebou, jak na ně ‚přijde řada‘. Každou řadu možno přeřadit srovnat–porovnat s jinými řadami. To proto, že řady lze narovnat, ježto jsou v základě lineární (‚jednorozměrná‘).

Je-li řada složitá (komplikovaná) – složená do sebe záhyby (plicae) či dokonce spletitá – spletená do kliček a uzlů či dokonce propletená s jinými, je třeba ji nejprve vydělit – vymezit (definovat), vytáhnout (abstrahovat) a určit–vymezit (definovat). Až pak lze řadu předložit (problematizovat) jako určitý předmět poznání či námět tázání, který lze opakovaně předvádět –ukazovat (demonstrovat), uvádět (jako námitku) a předkládat k srovnání. K tomu je nutno řadu narovnat, tj. rozvinout – vyložit (explikovat – zbavit záhybů – „plik“), rozložit – vysvětlit (explanovat) čili narovnat – převést (předvést) rovnou, na rovinu (planum) – položit na společnou rovinu srovnání.

Řady v této poloze smíme pokládat za srovnatelné: dokážeme je přeložit – přemístit do jiné polohy, přiložit vedle sobe, položit přes sebe a takto srovnané vzájemně překládat – přiřazovat jejich pořadí, tj. spojit jejich po sobě k sobě – uvést ve vztah či poměr – proporci (tj. poměřit jejich díly – porce). Takto lze srovnávat a poměřovat i věci (skutečnosti) naprosto odlišné (nesrovnatelné, nesouměřitelné): stačí je seřadit – jejich řady se stanou souřadné.

To uplatňujeme jak na „věci“ – obsahy mysli, které jsou záležitostí myšlení (přemítání, res cogitans) hlavně (údaje, vědomosti, představy), tak na „věci“ – záležitosti světa. Činíme tak zcela mimovolně, neboť jsme v hloubce přesvědčeni, že to o nich skutečně platí, totiž, že jsou samy, bez našeho přičinění, takto skutečné a tedy právě tak skutečné – ať už je známe či nikoliv, ať si je myslíme nebo vymyslíme. Řadíme a zařazujeme, srovnáváme a poměřujeme s takovou samozřejmostí, že si nejsme vědomi, co činíme a jak. Pokládáme totiž vše za již seřazené, zařazené, narovnané a srovnané – stejně a společně, zároveň a naroveň. Myslíme si a myslíme tak, že vše skutečné lze popsat, napsat a sepsat – seřadit (sestavit) – složit; proto žijeme a jednáme tak, že skutečnost lze přepsat – změnit, zavádět nové pořádky, ustavit jiná uspořádání – přeřadit, složit odlišně – přeložit. V našem světě je vše nějak seřazeno a sestaveno: mluvíme o soustavách, postupujeme postupně, popořádku – metodicky, tedy náležitě, soustavně – systematicky.

Takto uvažujeme a jednáme: spoléháme na řád a pořádek. Svou bezděčnou důvěru nenazýváme vírou, nýbrž jistotou. Netřeba věřit v to, co je samozřejmé: řád, pořádek a pořadí samy ve zřejmosti spočívají, samy se dávají jako zřejmé. Nehledáme oporu v důvěře, opíráme se o bezprostřední náhled, o jistotu přímé evidence. Kde bereme tuto jistotu?

Naše kniha má připomenout a předvést, že tato jistota – jistota Řádu řazení – není sama o sobě zřejmá, nespočívá v sobě. Spočívá v jistém pořadí, jež sice vešlo ve všeobecnou známost, které však rovněž není zjevné, nýbrž zjevené. Tímto pořadím je abecední pořádek písmen. Písmo nám bylo zjeveno a s ním i řád světa spočívající na jeho základech a v jeho zásadách – v pořadí pozic bezprostředně následujících za sebou. Naše jistota je pořádná, důsledná a pozitivní: nic nepředpokládá, toliko klade a přikládá. Každé přiložení založí svou pozici – následné umístění. Tuto jistotu nám skýtá gramotnost, jíž se nám dostalo zasvěcení do základů (elementů) světa, v němž žijeme, – světa řádů a pořádků. Toto zasvěcení nazýváme náležitě elementární vzdělání. Skrze čtení a psaní, počty a měřictví byly s písmeny a abecedním pořádkem, s číslicemi a pořadím čísel vsazeny základy kosmicity do ‚hloubky našeho přesvědčení‘. Ukážeme, že toto přesvědčení je přesvědčením náboženským.

Svět západní civilizace spočívá na gramotnosti. Naše kultura, její vzdělanost, zbožnost, umění, spočívá na vědění spojeném s abecedním písmem a závislém na schopnosti číst, psát a počítat. To proto, že náš moderní svět stojí – aniž to ví – na Písmenech – základech skutečnosti: světový řád – pořádek je abecední. Což budiž míněno doslova. Svět, který obýváme a známe, si nelze představit ani znázornit – zobrazit, zato jej lze napsat – vyjádřit písemnou formou, posloupností písmen. Věda – Science, exaktní přírodověda, experimentální a matematická, vzniká, když příroda je prohlášena za knihu – knihu stvoření, paralelní k Bibli –knize zjevení. Povaha veškerenstva i čehokoliv tkví v uspořádání, pořádku–zákonu, kterému je podřízeno a jímž se řídí, pořadí jimž je zřízeno a seřízeno, podle něhož je zařazeno mezi ostatní, a tento zákon jeho přirozenosti – přírodní zákon lze z pořadí vyčíst. Svět je napsán písmem a v písmu zjeven.

Dokážeme-li písmo světa přečíst, poznáváme skutečnost takovou, jaká skutečně – opravdu je – jak je skutečná, tj. objektivně – reálně, v jejím pořádku a uspořádání – vědecky, jako objektivní realitu. Poznatky v podobě zjištěných údajů lze písemně zachytit, srovnat, uspořádat – seřadit, zařadit – uložit a opět dle potřeby a pořádku vyhledat a náležitě s nimi naložit. Celek znalostí představuje přehledné, jednotné, soustavné vědění, činící samu skutečnost přehlednou, tj. bezprostředně přístupnou. Předvádí, že skutečnost sama je této povahy: jasná a zřetelná, psaná černě na bílém. Co je psáno, to je dáno: všechno má své místo, nic není nemístné.

Abecední písmo je základem naší jistoty řádem. To ono poskytlo v posledku hlavní oporu pro dávné a v našem světě obecně převažující přesvědčení o světovém řádu (pohledu na svět jako na KOSMOS), o přírodním pořádku (řádu Přírody) a o přirozeném uspořádání věcí. Záleží-li totiž přirozenost (povaha) věcí na jejich určitém uspořádání – na určujících – podstatných vztazích – poměrech (rationes), které určují každou věc, tj. činí tím, čím je, pak je vše v zásadě poznatelné – proměnitelné ve sdělitelné vědění. Tato zásada – scil. ‚princip zásadní poznatelnosti‘, o níž se mimovolně opírá racionalismus všech dob a jíž se vědomě dovolávají racionalisté moderní, byla posléze výslovně nazvána ‚princip dostatečného důvodu‘ – principium rationis sufficientis. (Všední obraty a rčení typu „vše má svůj dobrý důvod“, „všechno má svou logiku“, „každé proč má své proto“, apod. se k němu hlásí.)

Poznat znamená jednak určit – rozpoznat jako něco, tedy identifikovat – zařadit – ztotožnit se známým (srovnej: „převést – redukovat (přivést zpět), tak její příčinou (causa – označující též „věc“ vůbec), kterou lze věc předvést (demonstrovat: „předložit“ i „prokázat“) i provést (produkovat – uskutečnit, dokázat vyrobit). Racionální poznání věcí (res – skutečností, záležitostí) zjišťuje jejich zařazení a zařízení. Skutečností je pro ně zřízením: „řádem řad“. Novověk byl pevně přesvědčen o racionalitě světa a o dokonalé jednotě jeho řádů – všech řádů věcí.

Renesanční hermetismus však chápal tuto jednotu řad, řádů a soustav ještě mysticky – jako organickou sounáležitost, tajemný soulad, vnitřní souznění. V tom spočívá podivuhodná celistvost a srozumitelná smysluplnost veškerenstva: ač se skrývá v nezbadatelných hlubinách bytí (Boha, Boží Mysli, Jeho úradků), přece se zrcadlí a ohlašuje v nesčetných korespondencích („souvztažnostech“ – korelacích, analogiích, podobnostech, sounáležitostech, vzájemnostech, souvislostech a závislostech), které lze vyčíst z toho, jak si různé oblasti světa a rozdílně řády věcí vzájemně odpovídají. Odtud „harmonie sfér“, „posvátný sňatek Nebe a Země“, vztah či jednota makrokosmu a mikrokosmu, tj. propojení (sounáležitost) vesmíru a člověka, světové duše s duší lidskou, řádu myšlení a řádu bytí pořádku věcí a jejich vnitřního uspořádání. Nahodilosti a jednotlivosti zjevují povahu veškerenstva natolik, že lze příslovečně „poznat vesmír ze zrnka písku“.

Naproti tomu moderní racionalismus rozuměl jednotě řad a racionálních řádů zcela jinak: vyložil ji rovněž racionálně, leč jako totožnost. Řády a pořádky jsou součástí jediné řady, do níž náleží (či kam lze zařadit) i vnitřní uspořádání věcí. Tento racionalistický ethos jasně vyjádřil až Descartes: vyslovil jej jako požadavek – nárok na vědecké poznání a navíc předvedl způsob, jak mu dostát. To je podstata jeho proslulé méthode – jednotného postupu při budování universální soustavy vědění – mathesis universalis, jež se stala základem „vědecké metody“ či vědecké racionality.

Jejím předpokladem je právě to, že jsoucna jakéhokoliv druhu lze pořádat (řadit) dle těchže zásad, neboť v zásadě je skutečnost všech věcí téhož řádu – řádu objektivní reality. Lze je tudíž zařadit (uspořádat) do jedné řady – všeobecného pořádku věcí, které jsou ve skutečnosti souřadné (odtud „kartesiánské souřadnice“). Rovněž vnitřní uspořádání samotných věcí je zařazeno do této společné řady, sestavené dle jednotných zásad zařazování i vyhledávání (určováni) – „regulí“, jimiž se má řídit a jimž se musí podřídit právě tak myšlení poznávajícího jako jeho poznání. Způsob, jakým jsou věci zařízeny (jejichž vnitřní uspořádání bylo metafyzickou a hermetickou tradicí pokládáno za vlastní, zvláštní přirozenost věcí, za jejich podstatu, „bytostné určení“ atp.) lze zásadně (dle stejné zásad) vyvodit (dokázat, poznat) z jejich zařazení, jež spadá v jedno s jejich skutečností (totožností).

Descartova analytická metoda, převádějící geometrická sestrojování na algebraické operace, poskytla obecný návod, jak vyjádřit struktury pomocí zápisů a zařízení seřazením: složité konstrukce lze převést na instrukce složené z lineárních kombinací znaků. A ježto pro Descarta byla celá příroda (svět – hmotná a tělesná skutečnost) res extensa – věc (záležitost) rozprostraněnosti, čímž rozuměl rozprostraněnost prostorovou, bylo možno cokoliv nahlížet jako tvar popsatelný vzájemným postavením jeho částí, tj. pozičními relacemi, v nichž spočívala jeho vlastní skutečnost.

Algebraické vyjádření těchto relací bylo s tvarem totožné (jedno jednoznačně přiřaditelné): popis – zápis pomocí lineární kombinatorice znaků byl stejně skutečný, jako zapsaný tvar, který bylo možno na jeho základě realizovat, tj. vyjádřit prostorově – jak v mysli (představou), tak ve hmotě (výrobkem). Podle téhož zápisu (popisu) bylo možno sestrojit nástroj na jeho vytváření. To je výsada objektivní reality. Tím, že ji odhalil, zjevil její moc a předvedl, jak s ní zacházet, se stal Descartes zakladatelem vědecké spirituality.

Naše kniha předvádí, že základem této jistoty pořadím – a kterýchkoliv řádů a pořádků i toho, že je možno vše uspořádat a se vším se vypořádat – je pořadí abecední. Ukazuje a připomíná – upozorňuje a napomíná, že tato jistota náleží pouze skutečnosti založené na abecedním řádu skutečnosti ustavené, tedy objektivní realitě. Nevztahuje se však na skutečnost přirozenou, neboť přirozeně jsoucí je „samo od sebe“: existuje jako povstávající ze sebe sama.

Námětem našich zkoumání, úvah a rozborů je tedy abeceda, neboli abecední soustava písmen, a to ve své původní podobě, tedy „alefbeta“ – kanonický sled dvaadvaceti hebrejských písmen, jimiž je zapsána Tóra a další starozákonné knihy Bible, kterou příznačně a náležitě nazýváme Písmo. Hebrejská abeceda, respektive abecední princip, v němž spočívá, je jak důvodem všech pořadí, pořadí, posloupností a soustav, tak návodem, jak svět nejen poznávat a zjišťovat, ale i pořádat a určovat.

Gramotnost činí svět nejen srozumitelný a přehledný, ale propůjčuje člověku moc nad jeho ustavenou skutečností. Skrze ni se člověku dostalo zasvěcení: gramotný člověk není jen obyvatelem a uživatelem světa; je jeho znalcem – adeptem – rozumějícím pořadatelem a ustavitelem.

V současném světě – světě novověku – se gramotnost příznačně stala souznačnou nejen se vzdělaností člověka, ale přímo jakoby se kryla s lidským založením. Otevírá člověku podivnou nad světskou, zásvětní perspektivu náležející k „místu člověka v kosmu“. A není to žádné přirozené místo, nýbrž god like position, postavení, které dokládá a podmiňuje jeho výsadní postavení mezi ostatními vnitrosvětskými jsoucny. Člověk se domnívá, že ke svému znaleckému (tedy gnostickému) postavení dospěl sám – cestou přirozeného vědění, kterou jakožto homo sapiens (člověk ochutnávající – poznávající) považuje za svou vlastní a za jejíž konečnou (eschatologickou) podobu považuje vědu a její objektivní racionalitu.

My však přivedeme vědu k jejímu nadpřirozenému zdroji. Ukážeme, že obdivuhodná, leč jedinečná, zvláštní a podivná povaha vědeckého poznání nemá nic společného s poznáváním přirozeným a že vědění jím nabyté neobohacuje přirozenou zkušenost. Odvodíme proto vědu k jejímu nadpřirozenému zdroji – k sinajské theofanii, tj. od zjevení Boha v Písmu Starého Zákona – tj. skrze abecední písmo. Odvození vědy z biblické události mýtické a náboženské povahy může připadat nesmyslné, in concreto se nám však ukáže nadmíru smysluplné a náležité. Nabízí totiž možnost co nejpřirozenějšího pochopení nepřirozené povahy vědeckého poznání, osvětluje podivné rysy vědeckých poznatků, výlučnou povahu vědecké pravdy, její absolutní nárok a samo je uspokojujícím výkladem její účinnosti.

Kabalistiký strom života   (Zdroj: Česká Wikipedie)

Celý náboženský a teologický kontext zjevení Zákona na Sinaji, od samotného biblického líčení přes kosmologické legendy a náboženské mýty, které se k této události váží, skrze silnou a bohatou vrstvu teologických výkladů po dlouhé a bohaté proudy židovského podání zvané Kabala (vlastně „přejímání“, totiž mystických představ, magických praktik a praktických nauk) totiž utváří přiměřený a harmonický kontext k našemu hlavnímu poselství, totiž že věda se nezabývá přirozenou skutečností, nýbrž skutečností ustavenou, transcendentální.

Toto pozadí doprovodných reálií nám umožní spatřit v objektivní realitě – vlastním předmětu zkoumání a poznání Vědy a výhradním obsahu jejího vědění – skutečnost Boží. Dovolí pojednat náležitými prostředky (teologickými, exegetickými, religionistickými atp.) způsob bytí biblického Boha v optice sinajského zjevení, tj. jako transcendentálního původce Tóry – Zákona, skrze níž je tajemně přítomen v písmu, kterým je psána a per extensum v abecedním způsobu psaní vůbec. To není ani tvrzení, metodický předpoklad či spekulativní východisko. Jedná se o přesvědčení a hledisko tradice, která nám abecední písmo odkázala a zachovala jeho původní význam a porozumění. A není to ani výrok o Bohu, Písmu (písmu) či psaní, přičemž se předpokládá, že my už přece víme, kdo či co to je – že je to ozvěna úsilí o porozumění tajemství jednoho skrze druhé.

Střežme se proto přijímat ohlas Podání na shovívavé vlně úsměšného „jakoby“: pak by závěry odtud plynoucí pro Vědu zůstaly záhadné a nepochopitelné – znějící jako podpůrné dekorace krajních názorových postojů. Popřejeme-li však této tradici vstřícného sluchu, umožní nám to pojednat objektivní realitu také prostředky teologickými za pomoci mytologických obrazů a zahrnout tak Vědu do náboženské tradice. Religionistický přístup k Vědě zjeví rozměry, zřetele a souvislosti, které ani tradiční filosofické spekulace ani současné epistemologické interpretace nedokáží postihnout.

Ukáže se, že věda je anonymní (nepřiznané) náboženství novověku a objektivní realita je Boží transcendence, k níž se tato moderní spiritualita vztahuje. Objektivní vědění a vědecké nauky tak zjeví svou povahu a smysl jako pokračování eupraktické teologie židovské kabaly, na niž racionální a experimentální věda takřka spojitě navazuje. Její souvislost s odkazem antického řeckého myšlení bude popřena a rovněž její původ v renesančním hermetismu se ukáže podstatnou měrou spíše záležitostí náhodné koincidence.

Závislost vědy na „gramatické theofanii“ Bible a její návaznost na středověkou kabalu a na racionální teologii scholastickou i reformační jsou samy o sobě již delší dobu dostatečně známy, dobře doloženy a objasněny, jakkoliv do širšího povědomí zatím příliš nepronikly. Dosud však byly tyto souvislosti zkoumány jen úzce a jednosměrně – „vlivologicky“, co kuriózní případy přejímání, překryvu, pronikání, prosakování a přeskakování jednotlivých motivů a témat, podnětů a myšlenkových schémat odjinud, z oblastí cizorodých, s vědou a vědeckostí neslučitelných, asi jako na přejímání dílčích alchymistických technik a dovedností seriózními chemiky. Nenáležitý ostych vědecké religiozity nám brání hledět na vědu jako na plynulé vyústění tradice – stále na vědu hledíme jako na událost náhlého zjevení pravdy, čerpané ze skutečnosti samotné, kterou žádné dědictví předcházející nevědomosti nemohlo podstatně ovlivnit.

Náš výklad se naproti tomu neomezuje na pouhou kasuistiku. K prvkům, které věda z náboženství, teologie, mytologie, mystiky a magie převzala, náleží veškerý spekulativní, věroučný, ideový, narativní, ikonografický, interpretační, pojmoslovný, metodický a přístrojový kontext, jehož byly tyto odkazy a výpůjčky součástí, byť by se zdálo, že do vědy nepatří a tudíž jsou bezvýznamné, ježto spolu převzaty nebyly, nebo převzaté motivy byly od nich záhy oproštěny co zrno od plev, zboží od balastu. Pokud se však zbavíme ustálených představ – iluzí a autostylizací – o tom, co to vlastní věda je, rozpoznáme neviditelnou přítomnost a trvající působnost onoho dříve přehlíženého či nepostřehnutelného, což teprve naše vnímání a chápání vědy prohloubí. Opačně nám to umožní v jejím zrcadle – na pozadí Vědy jako něčeho, co pokládáme za důvěrně známé – hledět na náboženství z jiné strany a rozšiřuje religionistický pohled o novou perspektivu.

Odtud lze patřit na náboženství – religio jinak a chápat je zásadněji, než jako na uznávání nebo vzývání, uctívání (usmiřování) určitého boha, božstev či mocností. Proto religio pro nás představuje způsob společného obývání světa, zabydlování místa mezi nebem a zemí, vyjadřuje způsob jejich provázání a podobu vztahu mezi člověkem skutečností. Náboženství je tedy prvotně ekologickou kategorií. Lidské bytí doma však přesahuje (transcenduje) věk, kraj a úděl: je součástí veškerenstva, podílem na společném příběhu, vztahem k „za-“ a „nad-“ – k zásvětnímu a nadpřirozenému, a tedy netělesnému a nesmrtelnému – čili k „božskému“ v tomto obecném smyslu). Z této perspektivy (srov. sub specie aeterni/divini) člověk nahlíží sebe i veškerenstvo, odtud chápe a posuzuje přirozenou skutečnost, svůj svět, vlastní konečný a smrtelný úděl. Pozemský domov je člověku místem: také v tomto ohledu – ohlédnutí se zpět z transcendentálního, a tedy „náboženského“ stanoviska v něm bydlí. Jeho „bydlo“ je spjato s jeho celkovým porozuměním – alespoň potud a do té míry, do jaké je práv svému člověčenství.

Přirozená religiosita, tedy zpětnovazebnost je kruhová. Své celkové porozumění světu – zemi, nebi a jejich „za“ (nad, pod i uvnitř) přizpůsobuje člověk způsobu svého pozemského života: přirozená zbožnost – ve všech svých vzletech a vypětích – vytrženích či odtaženích se od všeho pozemského a tělesného, vymknutí se ze vší přirozenosti – zůstává ekologicky založena. Transcendence, k níž se upíná, je transcendencí, tedy sebepřekročením jeho okolí a okolností a zásvětí, s nímž a skrze něž komunikuje se skutečností je ve skutečnosti zásvětím jeho životního „osvětí“ (Umwelt). Být doma v kosmu předpokládá, že bytí samo je domácké.

Pro všechna náboženství tento počáteční ekologický vtisk (Prägung, imprinting) místa a okolností jejich vzniku je určující a osudové. Podržují si jej i poté, co se rozšíří či přemístí mimo ekologickou niku svého původu, vyvinou se a rozrůzní do nejrozmanitějších kulturních projevů a odlišných společenských forem, které nemají s okolím, okolnostmi a způsobem života a obstaráváním živobytí nic společného. I jsou-li přenesena do jiných ekologických poměrů, či převzata národy s naprosto odlišným způsobem života, obvykle si, přes všechna přizpůsobení a proměny, mohou podržet ekologický archetyp krajiny původního zjevení. Dochází k tomu, že lidské světy si rozumí skrze zásvětí odlišných světů, ekologicky nesourodých – shlíží se v nich, snaží se jimi řídit a poměřovat. Podobná klonování, křížení a transplantace se mohou ukázat plodná a stát se podnětem k vývoji nového kulturního druhu. Známe ostatně jedině taková.
          Tolik k východiskům a předpokladům, zásadám podání a přístupu obecného hlediska, jimiž chceme předejít nedorozumění. Naše úvahy, popisy a rozbory nemají žádné vnější, věroučné či fundamentalistické motivace. Pouze přivádějí ke slovu širší a pestřejší výkladový repertoár, než je obvyklé. Jsme přesvědčeni, že je historicky i věcně oprávněný.

V rámci našeho zkoumání se ukázalo výhodné a plodné rozlišit dvě kosmické ekologie – způsoby lidského pobývání na světě, odpovídající povšechný ráz krajiny k obývání. Totiž ekologii (a tudíž kulturu, mentalitu, životní styl, náboženskou orientaci a s ní kosmologii a mytologii) „eremitskou“ – pouštní, od EREMOS = poušť, pustina, a „hylickou“, tedy doslova lesní, od HYLÉ = les, dřevo, s přihlédnutím k pozdějšímu významu látky – materia, tedy materiálu (hmoty), poukazující k tělesnosti, hmatatelnosti, konkrétnosti.

Les – lesnatost (zalesněnost) metonymicky vystihují hylický typ krajiny, členité horami a údolími, šťavnaté prameny, vodními toky a plochami, zarostlé a oživené, úrodné a pohostinné – rajské, říkalo se dříve, rekreační, říká se dnes – příjemné k pobývání a vhodné a vhodné k obývání. Poušť – pustina krajů eremických se naproti tomu vyznačuje neobyvatelnou jednotvárností, vyprahlostí, neúrodností. Naše rozlišení se opírá o rozdíl toponomický a z něho plynoucí rozdíl ve způsobu orientace. Zatímco hylická místa se vyznačují osobitým rázem, příznačnou podobou – určitou a určitelnou a rozpoznatelnou, hylický terén je natolik jednotvárný či dokonce proměnlivý, že místa se ničím určitým nevyznačují a neliší, takže je třeba je označit (vyznačit) – značkou odlišit, ozvláštnit znamením, aby bylo možno je rozpoznat a určit. V eremickém světě se nelze „řídit krajinou“; směr je třeba udržovat podle ukazatelů, řídit se značkami a směrovkami, sledovat vyznačenou trasu, následovat průvod či karavanu. Reliéf obzoru je klamný, svévolné kráčení je bludné.

Poušť v Izraeli  (Autor: Patricie Krušinová)

Odtud lze pochopit zásadní rozdíl mezi oběma typy lidských mentalit, kultů a kultur, které každou ze způsobů obývání odrážejí a vyjadřují. Typ hylický, představovaný Řeky a k němuž náleží evropské národy původem z Indie, má kladný vztah k tvarům a výtvarnosti – důvěřuje představám a podobám, orientuje se na základě podob a odlišností. Hylické ekologii odpovídá eidetické myšlení, prvotně zaměřené na přírodu a přirozenost, vznikání a tělesnost. Transcendencí přirozeného světa dospěl k ideám – čistým podobám a základům podobnosti: základem skutečnosti je podoba (IDEA) zračící se ve vzhledu (EIDOS).

Eremické obývání naučilo nedůvěře k tvarům, podobám a podobnostem jak při orientaci v krajině tak k orientaci životní, jež posléze vedla k odmítnutí veškerých představ, obrazů, podob a napodobování. Poznání, myšlení, tvoření i prožívání se zaměřily na meze a hranice, rozdíly a odlišnosti. Vztah ke skutečnosti, odpovídající eremické orientaci, není indikativní – ukazující – předváděcí ani teoretický – nazíravý – názorný, tj. nabízející náhled, přivádějící k vědění, nýbrž imperativní (normativní – legalistický) – přikazující směr, předkládající návod, ukládající požadavek, přivádějící k poslušnosti. Transcendencí tato orientace dospěla k psanému zákonu jakožto zásvětnímu základu světa, v němž to, co má být, je skutečnější, než to, co je, a kde to, co je psáno (předepsáno), to je dáno – jako původnější (spolehlivější, pravdivější) než to, co je řečeno (přečteno). Písmo není zápis hlasu, nýbrž řadou znaků, které jsou čtoucímu návodem jak řadit (artikulovat) hlásky.

Les  (Autor: Radek Komoráš ml.)

V těchto rozdílech spočívá zcela odlišná povaha rozumu a podoba racionality. Rozum obecně je mohutnost roz–umění, tedy rozlišování. Avšak zatímco hylická racionalita používá rozumu logicky – k třídění, eremický rozum lze označit jako taktický – syntaktický, usilující o řazení – seřazení. Pro řecký LOGOS je v této souvislosti určující jeho původní význam „sběr“: logos (slovo – pojem, též poměr) sbírá, shrnuje jsoucna (jevy, případy) na základě spatřené podobnosti a vyděluje (odděluje – vybírá) je od nepodobného (odlišného). Podstatná podobnost totiž svědčí o podílu na téže ideji a dokládá tak bytostnou stejnost vzájemně podobného, vyžadující totéž závazné pochopení (po roz umění). Proto LOGOS označoval i slovo, označující mnoho podobných věcí téhož druhu (EIDOS – IDEA): LOGOS je shrnuje pod jeden pojem.

Hylická – logická racionalita se vyvinula v pojmové myšlení. Eremická – taktická racionalita však nemohla rozumu takto využít; „nedospěla k pojmovému myšlení“ (jak prohlašují učebnice), neboť k němu vůbec nespěla, když podobám byla upřena bytostně určující skutečnost (ontologický význam). Eremické myšlení nepracuje s tzv. obecnými pojmy. Hebrejské „slovo“ – DAVAR neoznačuje pojem LOGOS, i když bývá takto překládáno, nýbrž příkaz (srovnej: „dekalog“, označení pro desatero přikázání). Jeho racionalita užívala rozumu nikoliv ke shromažďování jednotlivých případů pod tentýž druh, nýbrž k jejich pokud možná podrobnému a všestrannému odlišování a seřazování. Porozumět znamená pro tuto racionalitu zařadit, leč nikoliv zahrnout – klasifikovat (kategorizovat), nýbrž založit – vložit (vřadit) na určité místo v řadě jiných.

Zatímco řadící myšlení nezná obecniny a zachází se znaky a jmény k určení jednotlivin, má zase pojmové myšlení potíže s jednotlivostmi. Pro pochopení – uchopení (ulovení) jednotlivého případu musela vypracovat zvláštní, důmyslnou, leč intelektuálně náročnou techniku „diairéze“ – postupného rozlišování na způsob určovacích klíčů. Postup spočívá v opakovaném třídění – opětovném rozlišování podob uvnitř podobného (známý je příklad „člověka“ nebo „sofisty“ u Platóna); v taxonomii, tj. systému rostlin či živočichů mluvíme nenáležitě o ‚zařazení‘. (TAXIS skutečně znamená „řada“ či individuální řazení (kladení) jedinců (nebo položek) za sebou či vedle sebe: „jednoho po druhém“ (či jednoho vedle druhého); jako doklad, že si zásadní rozdíl mezi oběma racionalitami dostatečně neuvědomujeme (srovnej obraty jako: „řada jevů, druhů, článků apod.“).

Určovací klíče jsou vlastně jen průvodci po již diaireticky vybudovaných soustavách. Proto se neopírají o rozlišování podob – ty se uživatel teprve má „naučit znát“, tj. umět poznávat a dovést rozlišovat – nýbrž využívají tzv. „rozlišovací znaky“, což jsou vlastně jen nahodilé praktické pomůcky typu dopravních značek. Takto lze jedince – třeba exemplář byliny – specifikovat, tj. určit jeho bytostnou podobu čili přirozenost – jeho „bytí jitrocelem kopinatým“ – toliko „negativně“, dle odlišností: identifikovat jej, tj. ztotožní jej s tím, čím je, na základě toto, čím není. Toto nebytí však není základem jeho bytí: tím je jeho bytostná podoba – specifický vzhled, který jej činí určitým druhem (speciem facit), totiž jitrocelem kopinatým. Pokud nepoznáme (nenazřeme) v určeném jedinci (na jeho nahodilém vzezření) tento vzhled (EIDOS – bytostný tvar), bude se naše vědění týkat koncové odbočky složitě větvených chodeb a chodbiček botanické soustavy.

Nejsme-li – na rozdíl od odborníků – zasvěcenců – znalí ani s celkovým rozvrhem celé soustavy (její taxonomickou topologií), obnáší naše záporné druhové určení jen pouhé jméno – „jitrocel kopinatý“ – odkazující k místu právě tak neznámému, jako předtím, pokud ovšem jsme si toto jméno nepoznamenali, nejlépe s odkazem na příslušnou stránku, či přímo s číslem položky (koncové cesty a obvykle i rozcestí bývají v určovacích pomůckách číslovány). Pak ovšem příslušné místo – umístění příslušející jitroceli kopinatému – nalezneme přímo, tj. skutečně taxonomicky. Naše určení se stane znalostí. (Věděním ve smyslu přirozeném – tj. eidetickém podoby/vzhledu se týkajícím – je znalost teprve tehdy, umožní-li vztáhnout jedinečný tvar nahodilého exempláře k druhové podobě, tj. hledět k bytostným rysům.)

Přesně to zcela samozřejmě činíme; takto – s tímto záměrem, spolehem a zárukou – klíčů užíváme. Bezděčně tak převádíme určení tříděním na umístění zařazením. Jak poznávání a rozlišování podob, tak znalost jejich soustavy předpokládají zkušenost a odbornost – a každá soustava jinou. Nabytí gramotnosti, tj. orientace v řadě – abecední a číselné – je sice rovněž náročné, byli jsme však do ní zasvěceni povinně a je všeobecné – nezávisí na přirozenosti řazeného, což souvisí s jeho nadpřirozenou povahou. Navíc je lineární – postupné a prostupné: činí vše přístupné, nelze zabloudit ani minout. Nedůvěra k podobám se vyplatí i mimo poušť.

Zvláštnosti vědecké racionality tkví v tom, že zdědila s vtiskem sinajské ekologie racionalitu eremickou. Vyžaduje linearitu a trvá na soustavném postupu – jednoznačném a jednosměrném. Požadavek pořadí a příkaz soustavnosti jsou soupodstatné s Vědou. V nich spočívá méthode – vědecká metoda neboli poznávací postup (v původním smyslu konání uspořádané řady činností (operací) po sobě – jedné po druhé, „pořádně“ – bez opakování či přeskakování). Vědě totiž rovněž schází pojmové myšlení; v tom ohledu – z hylického pohledu filosofů – skutečně platí známé Heideggerovo diktum, že „věda nemyslí“: nezachází s pojmy, zná pouze názvy čili termíny.

Odtud „vědecká názvosloví“ neboli terminologie – soustavy jmen přesně definovaných – objektivně ustavených – racionální konstruktů, zcela libovolné, leč přísně jednoznačné. Jsou to de facto vlastní jména, neboť jimi nazývané objekty jsou vždy jedinečné, ježto abstraktní (pomyslné) – tak jako posice, v nichž objektivní realita spočívá. V souladu se svou eremickou povahou – a v rozporu s obecným přesvědčením – se Věda obecným vůbec nezabývá. To co označuje jako „obecné“ je všeobecná platnost principů, zásad a tzv. „přírodních zákonů“ (tj. vědou ustavených – vyslovených pravidelností). Každé vědecké vysvětlení je vlastně ztotožnění s nějakým jedinečným případem.

Z hlediska uvedeného ekologického pojetí religiozity není obtížné ani podivné hledět rovněž na Vědu jako na jakési náboženství – religio. Vždyť Věda je způsobem kosmické orientace a druhem pochopení světa našeho pobytu. Věda, tak jako jiná náboženství pohlíží na svět z hlediska transcendentální objektivní reality, kterou jako jedinou uznává a poznává a na základě jejího poznání a její mocí spravuje svět a stará o člověka – o jeho tělo (zdraví) i duši (vzdělání). Ježto vše je pro Vědu objektivní realitou, kterou nazývá „přírodou“, vědecké náboženství žádné (tj. jiné – další) zásvětí či nadpřirozeno nepřipouští, žádného určitého boha nevzývá – nezná, nevyznává a neuznává, veškeré bohy popírá a představy čehokoliv božského či nadpřirozeného odmítá.

Ostatně ani Bůh – jak se zjevil Židům na Sinaji – není žádným „určitým bohem“. Hospodin je bez podoby a nechce být vzýván – nazýván jménem. Zjevuje se písemně a projevuje se mocnými úkazy a znameními. Je znám jen skrze své zákony – příkazy (přikázání – nařízení) a zákazy. K těm hlavním zákazům patří jednak zákaz mít a ctít jiné bohy – ba i místa a časy, jímž Bůh sinajské theofanie uplatňuje svůj naprostý nárok na výlučnost. Jeho druhým a právě tak bezpodmínečným nárokem sinajského Boha je obrazoborectví: odtud druhé hlavní a naprosté tabu se týká „činění obrazů“ – tedy zákaz zpodobování a představování: není dovoleno vytvářet a představovat si bytosti (tj. podoby bohů, osob a živočichů) ať v látce či i jen v mysli a „uctívat je“, tj. považovat je za skutečné.

Postupně předvádíme a dokládáme, že a jak se v tom všem Věda a řehole vědeckosti shoduje s formami starozákonní úcty. Ukáže se, že povaha Boha sinajské teofanie podivuhodně odpovídá tomu, co se nazývá objektivní realita, jež je předmětem vědeckého poznání. Obě transcendence jsou beze jména a bez podoby a obě si činí výlučný nárok na skutečnost, na absolutní platnost své imperativní pravdy a na neomezenost její jurisdikce.

Obdoby nejsou ani náhodou náhodné: objektivní realitu Vědy se sinajským Bohem spojuje (dalo by se říci sjednocuje) právě abecední písmo. Skrze ně se zjevil řád skutečnosti, který budeme nazývat „abecední“, respektive skutečnost řádu, stojící (spočívající) na základním pořadí, tj. jsoucí na základě posloupnosti míst či pozic. Posloupnost, která je tím posledním, co zakládá vše objektivně skutečné, se však z žádných míst či pozic neskládá (pak by tato místa – topologické složky – byly něčím ještě základnějším), nýbrž sestává z elementárních vztahů těsné (přímé následnosti – návaznosti, jež si samy následné místo stanoví.) Takovými vztahy jsou písmena – znaky původního abecedního písma (systému psaní) objeveného (zjeveného) na Sinaji – ALEFBETU, prototyp – pravzor a model všech abeced.

Hebrejština si archetypální způsob psaní zachovala dodnes. Jejich 22 písmen zůstalo čistými (pouhými) znaky – znaménky, která ani nic neznačí (neoznačují ani hlásky) ani neznamenají, ničemu se nepodobají a nic nepředstavují (nezastupují). Písmena (takto definovaná) „představují“ (znamenají) totiž toliko sama sebe. A ani je nic nepředstavuje a neoznačuje – dokonce ani jejich grafický znak, jenž smí vypadat jakkoliv (za předpokladu, že se různí ode všech ostatních). Proto mohou být písmena nejrozmanitějším způsobem „kódována“ – zapisována nejrozmanitějšími podobami značek.

Totožnost (určení) každého písmene je výlučně dána jeho „abecedním zařazením“ – takto se to říkává, leč de facto, jak jsme ukázali, všechna písmena jsou určena svou vzájemnou pozicí (postavením) v kanonickém sledu, který vytvářejí, přesněji: písmena jsou těmito pozicemi (nikoliv na pozicích) a to tak, že každé je (definováno) vztahem bezprostředního následníka, čímž svoje postavení – umístění (polohu – místo) vůbec a prvotně ustavuje (stanoví – zakládá –určuje) jakožto „místo–za“, kterým je ono samo. Písmena ALEFBETY čistě jsou – prostě a naprosto, prvotně a zásadně.

Písmena alefbety sice jsou – jako jediná – nazývána jmény; nikoliv však z důvodů zásadních, nýbrž ryze lidských–praktických, abychom o nich měli jak mluvit – odkazovat se k nim. Písmenům samotným náleží jen čisté (plné) bytí – bytí sebou a v sobě, bytí základní a zakládající: jsou prostě a naprosto. Židovské podání v nich poznalo dva a dvacet Základů Stvoření, které Bůh „vytesal do nicoty“, aby na nich založil svět (náš a bezpočet ostatních světů). „Ontická svrchovanost“ Písmen je však odvozena z jejich abecedního pořadí čili „kanonického sledu“ (tj. je jím dána, spočívá v něm). Své pořadí však sama zakládají (skládají): nikoliv, že by se pořadí skládalo z Písmen, a také ne „společně“, nýbrž jedno každé Písmeno je určuje svým bytostným určením. Naše pojednání podrobně popisuje a předvádí tuto důmyslnou soustavu, probírá mimořádnou povahu abecedního pořadí, v němž spatřuje prototyp a základ všech řad, pořádků a řádů, a uvažuje o jeho ontologickém resp. theologickém statutu.

Tyto úvahy a jejich souvislosti nás přivedly k poznání, že tento „abecední řád“, tj. sled pozic provázaný (založený) vztahem bezprostřední následnosti leží v základě vší „objektivní reality“ a že vše co je skutečné jakožto objektivně reálné, spočívá (sestává) z určitých – určených (zvolených – stanovených – ustavených) vztahů mezi pozicemi nebo mezi objekty sestavenými z pozičních stavů. Pozice (objekty) jsou spolu propojeny tak, že jsou si připsány – přikázány –určeny a tato ustanovení – přikázání jsou pokládána (položena) normativně, tj. prohlášena za platná. Tím se ustavené vztahy mezi pozicemi stávají „ústavními“, tj. právě tak skutečné a platné – „právoplatné“ (reálné) jako pozice. Objektivní poznání je budováno z takto „realizovaných“ – zvěcněných, hypostazovaných – vztahů všech úrovní – základním stavebním prvkem těchto budov (vědeckých teorií) však zůstává tentýž elementární vztah bezprostředního následníka, pro nějž lze řád objektivní reality právem označit jako řád abecední. Isomorfismus mezi abecedou a objektivní realitou je ústředním poselstvím našich úvah.

Hypostaze mají tu přednost, že jsou právě tak skutečné (tj. platné a účinné) jsou realizovány v mysli, jako jsou-li reálné ve věcech (vyrobených předmětech). Tuto výsadu určitých idejí (zvl. matematických) rozpoznal Descartes, a poprvé jejich skutečnost nezávislou na způsobu uskutečnění označil jako realitas obiectiva – „objektivní realitu“, v níž vědecké poznání má výlučně spočívat. Tím učinil vědecké poznání jak naprosto pravdivým, tak neomezeně mocným – všemocným, ježto takto myšlené – myslí stanovené – je eo ipso skutečné a tudíž všemožně uskutečnitelné. Prokázali jsme, že základem objektivní reality a zdrojem její moci je totožnost s povahou abecedy a principem abecedního písma, jímž je hypostaze toponomické relace, a poukázali na to, že pojem HYPOSTASIS vznikl v křesťanské teologii – příznačně ve snaze vystihnout Boží (trinitární) skutečnost. Jako racionální operace se hypostaze stala základním tropem (trikem) objektivní racionality Vědy a právě tak základním nástrojem thaumaturgie – divotvornosti techniky, jíž se Věda podílí na božské skutečnosti své transcendence.

Proto je Descartes právem považován za tvůrce novověké Vědy; je totiž vskutku zakladatelem jejího náboženství, které – tak jako každé náboženství – je majitelem, vykladačem a administrátorem Boží pravdy a výlučným zprostředkovatelem projevů Boží moci a držitelem monopolu na zázraky. Bezpříkladná, ohromující a zjevně neomezená moc současné na vědě založené velkovýroby magických objektů je však pouze krajní, konečnou – eschatologickou (apokalyptickou) formou podílu člověka na Boží vševědoucnosti a všemoci, kterého se dostalo lidem zjevením Písma.

Abecední soustava nebyla totiž prostředkem zápisu řeči, jak ji pochopily a převzaly národy, které z ní učinili hláskové písmo. Svou pravou účinnost prokázala jako nástroj k vedení záznamů – vesměs typu ‚údajů‘, tj. dat týkajících se jmen, lhůt, cen, počtů, velikostí, množství, sort zboží, jejich původech a převodech. Údaje, jejich přesný výčet a mnohdy i správném pořadí, jsou v hospodářství, obchodu a správě všeho druhu zásadně důležité, ale přirozenými schopnostmi lidské mysli neudržitelné a nezvladatelné. Předvedli jsme si, jak že právě tyto schopnosti přisuzují básníci božské mysli nesmrtelných, vševědoucích Múz a bohů. A právem, ježto vědění, které obnáší Homérův první “katalog lodí”, který jako příklad uvádíme. Obnáší úplný soupis všech loďstev řecké námořní flotily kotvící u Tróje spolu s počtem lodí, jmény velitelů, silou mužstva v přesném pořádku jejich pobřežního stanoviště. Básník by to vše nemohl vědět, ani kdyby byl býval nakrásně osobně přítomen.

K nabytí podobných znalostí by musel, dejme tomu, požádat vrchního velitele Agamemnona … právě o tento soupis! (V Homérovi se toliko jednou objevuje nejasná zmínka o čemsi jako psaném sdělení.) Až písmo umožnilo smrtelníkům to, co je možné toliko božským bytostem; ne proto, že lidské smrtelníky o tolik přesahují, nýbrž že jsou natolik jiné. Teprve gramotnost dokázala tyto nadlidské – nelidské nároky zacházení s údaji suplovat: pomohla údaje přesně ukládat a spolehlivě s nimi nakládat, chránit před mnohoznačností. Písmena bylo možno použít také jako značky pro počty (tj. pro jména počtů) a využít k tomu jejich abecední seřazení jako mnemotechnické pomůcky. Počet, který mohl být písmeny označen, byl však omezen. Nešlo však o zápisy čísel; ta měla být teprve objevena; abecední písmo obsahovalo – a teprve posléze poskytlo princip jejich zápisu.

Množství zapsaných údajů však omezeno nebylo a jejich seznamy mohly být libovolně dlouhé. Problém však byl s přehledností a vyhledáváním. Abecední pořádek se od počátku nabízel jako účinný nástroj jednoznačného zařazení. Byly zde však překážky věcné, logické i technické bránící jeho použití v dřívějších dobách. Jakmile se však uplatnilo (zavedením indexů a kartoték) poskytlo nový, nesmírně účinný nástroj vlády, účinnější než moc bohatství či vojenská: administrativní evidence.

Evidence – přehled je zcela jiná podoba vědění než ideál vědění klasického, totiž evidence – náhled. Řazení přistoupilo k nazření. (I v tom se zračí rozdíl mezi hylickou racionalitou třídící a eremickou racionalitou řadící.) Jestliže bezprostřední názor mysli byl řeckými filosofy považován za podíl na božském vědění, lze vedení záznamů a zařazení do evidence tím spíše pokládat za podíl na Boží providenci (prozřetelnosti) který lidem nabídla abeceda.

K využití této moci skryté v abecedě je zapotřebí víc než gramotnost – znalost písmen. Je třeba znát také samu abecedu – jejich kanonický sled. Nikoliv dokázat ji odříkat, ale vyznat se v jejím prostoru: propojit přehled globální s pohledem lokálním. Takový pohled je možný jedině z božské perspektivy. Otevře se nemnohým – těm, kteří dokáží zacházet se slovníky a katalogy. Do tohoto postavení přivedla vzdělance a úředníky abeceda. V knize probíráme a rozebíráme tyto nadpřirozené dary „alfabetnosti“. Je nutné na ně ještě upozornit, připomenout jejich nadpřirozenou povahu, kterou právě encyklopedie, slovníky a thesaury, právě tak jako katalogy, telefonní seznamy, šanony, složky a kartotéky předvádějí nejzřetelněji, právě v dnešní době její nenávratného zániku. Snažíme se očistit alfabetnost od pohrdání, dokud žijí ještě její nositelé a pamětníci, jejichž dovednost i úmornou a namáhavou práci jsme s úlevou svěřili počítačům.

Tím jsme se však zřekli i božského umění a výsostného zasvěcení do boží skutečnosti. Navrátili jsme evidenci – podíl na Boží providenci – v domnění, že ji opatří za nás. A v tomto omylu setrváváme, když nazýváme počítače „řadiči“ a namlouváme si, že tak činí stejně jako my. O tom, jak se v počítačích setkala Boží skutečnost přítomná v abecedě sama se sebou, pojednáváme v Závěru. Je však zřejmé, že nástup počítačů – vrcholného znamení a plné exploze Moci skryté v abecedě – přivodil naprostý a neodvratný zánik alfabetnosti, výsostné chlouby naší vzdělanosti. Působí to před našima očima: nikdo už nemá potřebu abecedně hledat třeba ve slovníku, či dokonce řadit. Nepotřebují to ostatně ani počítače. V nich sinajská theofanie dospěla ke svému konečnému naplnění v theokrypsii.

Ještě je třeba se zmínit o třetí výsostné moci skryté v abecedě: evidenci čísel, jichž je nekonečný počet. Právě v číselné evidenci – známé jako „poziční soustava“ – se plně ukázal základ objektivní reality – dávno před tím, než byla rozpoznána.
          Obě události – objev čísel na straně jedné a jejich evidence na straně druhé – snad nejzřetelněji dokreslují a objasňují zásadní rozdíl obou ekologií – hylické a eremické a tříbí porozumění pro jejich různé povahy a vztah mezi nimi. Bez tohoto porozumění může působit překvapivě skutečnost, že čísla byla objevena v Indii – lůně hylické kultury a rozpoznána evidencí ve smyslu bezprostředního náhledu, ježto jsou prvotně eidetickou kategorií. Zarážející může připadat už to, že bylo třeba čísla objevit. Což se nepočítalo, neměřilo a nevážilo už od nepaměti? Zajisté, leč počítáním se zjišťoval počet, měřila se velikost, vážilo se, či jinak odhadovalo množství. Přesněji: velikosti byly poměřovány a množství srovnávána – což o počtech vztahovaných k prstům na ruce platilo vlastně také.

Indové objevili čísla na cestách duchovního poznání, které nazýváme kontemplace, tj. vnitřní zření. Spatřujeme v tom něco „mystického“, tedy osobně zážitkového (subjektivního), s poznáním nesouvisejícího. Řekové však o téže cestě říkali THEORIA, což nám zní důvěryhodněji; na ní se cvičili ve zření idejí. Indičtí mudrci takto navštěvovali mnohé světy i zásvětní oblasti – sídla bohů i démonů. Někteří z nich však dospěli ke zření jiných podivuhodných nadsmyslných jsoucen, jež se podobala počtům, leč tak obrovským, že nemohla být počtem ničeho na světě. Jejich výhodou a zvláštností bylo, že setrvávala na svém „místě“, k němuž bylo možné se navracet a jiné k němu přivádět. Tím se čísla lišila jednak od bohů, kteří se zjevují jen o své vůli, ale i od idejí, které lze spatřit a nadále vidět (vědět), toto vědění je však nesnadné sdílet a nelze je předávat.

Stálost lokalizace Číselných Podob dovolila vytvořit pro ně adresář, sloužící jako místopis a itinerář – pokyn k jejich nalezení. Mudrc Brahmagupti k tomuto účelu sestavil pořadí specializovaných písmenných znaků – cifer (odvozených prý z malé řecké abecedy) a vynalezl praktický způsob rychlé lokalizace neomezeného počtu čísel – posiční soustavu. To, co jsou pro nás „čísla“, byly tedy původně toliko „zápisy souřadnic“ či „cestovní mapy“. Ty umožňovaly adeptovi k libovolnému číslu (číselné entitě, zajímavé vzhledem či významné svými vlastnostmi) dospět přímo, či po zkratce, aniž se musel k němu pracně dopočítávat, jako jeho učitel objevitel. To dovolilo navazování a tím i pokrok v hyletickém, duchovním – kontemplativním poznání.

Avšak eremické myšlení považovalo takovéto místní určení čísla (tj. jeho místo v pořadí čísel, identifikované posičním zápisem) za číslo samo. Našimi slovy: ztotožnili jsme čísla s jejich objektivní realitou, spočívající v jejich zařazení. Čísla jsou pro nás pozicemi – těmi, o nichž se ukázalo, že představují základ veškeré objektivní reality, tj. transcendentální skutečnosti, kterou se zabývá věda. (Odpovídá tomu starší intuice kabalistických mudrců, že ačkoliv písmen alefbety – základů stvoření – užíváme v našem světě jevů jako souhlásek, ve skutečnosti (tj. ve skutečném světě nestvořena) jsou čísly (počty). Poslední a nevyšší – TAV – však dosahovalo pouze do čtyř set.

Několik jednoduchých syntaktických pravidel a důsledné uplatnění abecedních principů však stačilo k tomu, aby Písmeny bylo možno přehledně a srozumitelně nazvat každé, libovolně vysoké číslo, a tudíž „všechna“ čísla jménem jejich pozičního určení. Všichni toto písmo známe a poměrně snadno jsme si je ve škole osvojili souběžně s abecedou: je to desítkový poziční ciferný systém. Lze na něm předvést a ověřit si všechny zásady abecedního zápisu, jimiž se vyznačuje prvotní, „nezkažené“ hebrejské písmo Sinajské teofanie, tedy nespojitost, neikoničnost, tj. nezávislost na podobě i způsobu napsání, nesouvislost s výslovností a volná kombinovatelnost, jež dovoluje písmena (cifry) jakkoli seřadit, přičemž (oproti hebrejštině) každé pořadí „dává smysl“, tj. jakákoliv kombinace (seřazení) znamená (určuje) nějaké číslo, čili odpovídá nějaké pozici.

Zřejmě teprve poté, co se zjevila čísla pochopená jako neomezené lineární pořadí pozic, bylo jimi možno vyjádřit všechny kvantity – počty, velikosti i množství. Či alespoň – neboť rozmanité měrné jednotky byly tak či onak a tu a tam již dříve – zjevení čísel probudilo snahu jimi vše měřit absolutně (nikoliv jen relativně poměřovat). Absolutní mírou všech kvantit se tak stala pozice, kterou bylo nyní možno určit číselně. A ježto pozice, jakožto peratická kategorie, je zcela „přesná“ (jedinečná) vedlo to ke snaze měřit co nejpřesněji, tj. umísťovat co nejhustěji – vždyť čísel bylo nyní dostatek. Tato místa však nebyla „někde“, jako místa přirozená, nýbrž spočívala v zařazení. Společným jmenovatelem kvantit – vedle počtu, množství a velikostí – se proto stala „kolikátost“: druh kvantity dříve natolik okrajový a přehlížený, že většině jazyků nestála ani za pojmenování, ač si na všech vyžádala zvláštní gramatickou kategorii – číslovky řadové.

Nenápadnost a pojmová neuchopitelnost kolikátosti vyplývá zřejmě z toho, že je vlastně objektivním protějškem přirozeného místa – jeho transcendentálním průmětem, stínem vrženým do zásvětí objektivní reality. (Podobně jako jsou číselné pozice objektivním průmětem čistých aritmetických tvarů, jež byly indickými mudrci spatřeny v duchovních světech.) Tato projekce – denaturace místa jeho transpozicí – přenosem z přirozené skutečnosti do objektivní reality – si vyžádala dvou kategoriálních transformací – záměn či přímo „přehmatů“ (category mistakes): aristotelská kategorie „kde“ (TO PU) bylo zaměněno za kategorii kvantity – „kolik“ (TO POSON), a tato pak vyjádřena zařazením, tedy změněna („překvalifikována“) na kategorii relace (TO PROS TI – „vzhledem/vůči čemu“).

Novověká přírodověda se rozešla s přírodovědou aristotelskou právě v pojetí místa. Zatímco pro Aristotela bylo místo výpovědí o jsoucnu: „kde“ každé věci ji kladlo (umisťovalo) do jiné věci, která ji obklopovala: rybu do vody, víno do džbánu. Pojetí místa jako věci, tj. něčeho jsoucího samo o sobě Aristoteles odmítnul. A právě takové pojetí se stalo východiskem moderní vědy: z Aristotelových „TA FYSIKA“ – pojednání o FYSIS se stala dnešní fyzika – prototyp věda o objektivní realitě. Toto doslovné „přemístění místa“ z přirozené skutečnosti do objektivní reality (jeho objektivizace transkategoriální denaturací) bylo patrně onou základní a univerzální operaci, pomocí které došlo v novověku k převedení přirozené skutečnosti na objektivní realitu.

K úplnému „osudovému ztotožnění reálného prostoru s prostorem geometrickým“ (jak to označuje Petr Vopěnka) bylo ještě zapotřebí provést řadu přípravných „kategorických denaturací“, jež všechny spočívaly v přeměnách kvalit na kvantity: teplota, barva, síla, pohyb, hmota, hustota, pravděpodobnost atd. atd. – a v posledku dokonce sdělení či veřejné mínění byly postupně interpretovány (de – kvalifikovány) jako veličiny – entity ustavené v objektivní realitě, důmyslně vybudované ze vztahů, do nichž byly uvedeny jiné (základnější) veličiny, nebo vyčarované z kvalit jejich zakletím (promítnutím – uvržením) do zásvětí objektivní reality. Veličiny jsou hypostazované vztahy mezi dalšími veličinami, jejichž skutečnost zahrnuje všech svých hodnot v definovaném rozsahu, což se znázorňuje jako průběh funkcí.

Objektivní realita je vědou vesměs budována z veličin; z nich všechny v posledku spočívají v relacích mezi pozicemi – ustavenými místy. Základními relacemi tohoto typu (objektivně ustavenými místy) byla písmena. Proto je Bůh sinajského zjevení – původně patrně místní božstvo z kraje našich úvah označen za Genia loci – ba supergenia, který na místě, které žádnou genialitu, tedy kouzlo místního rázu – jedinečnost, přitažlivost nemělo, se zjevil jako ten, kdo si vlastní místa ustavuje a tímto způsobem vše ostatní – včetně všech ostatních míst – určuje zařazením. Tak si zajistil vládu nad všemi lokalitami – zařadil je do Své skutečnosti jako jejich realitu.

Zjevení číselné řady patrně prosadilo řazení a vedlo k všestrannému využití této nadpřirozené moci, na níž Bůh zjevením písma dal člověku podíl. Abecedně řadit bylo možno od počátku. Avšak zřejmě teprve zjevení číselné řady lidem po této zázračné stránce možnost Písmo zcela otevřelo. Možnost neomezeného řazení – přivedení k lineárnímu seřazení, a tudíž administrativní evidenci, je výsadou nadpřirozené skutečnosti. Dokážeme řadit toliko jména a čísla. Přirozená jsoucna sama mezi sebou, jen na základě vzájemného srovnání, řadit nelze – tj. jednoznačně, ne-li „těsně“ a nadto bezprostředně za sebou – natož pak přehledně. Řadit lze toliko jména (napsaná slova) a čísla. Zatímco jména nutno abecedně seřadit, abychom je mohli opět snadno nalézt, čísla řadit netřeba: čísla jsou svým zařazením. A ani je není třeba vyhledávat: nacházejí se „sama“, tj. nacházejí se tam, co (čím) jsou – vlastní pozicí. Naproti tomu ostatní jsoucna lze seřadit jen podle čísla a jména: víme li, jak jsou s nimi spojena. (Spočívá-li vědecká racionalita v řazení, dokládá to opět, že se k přirozené skutečnosti jako takové nevztahuje.)

Lidský podíl na Boží providenci má ještě další omezení: řadit lze toliko lineárně, podle jediného kritéria, na jehož základě lze všechny členy řazeného souboru srovnat. To je třeba předem – před začátkem vedení evidence – zvolit a osudově o něm rozhodnout: dle autorů? podle názvů? vzhledem k obsahu? … O těchto dilematech a problémech katalogů a kartoték zevrubně pojednáváme, právě tak jako o důmyslných pokusech, jak omezení evidence na jeden rozměr obejít. Vyjadřují touhu po rozšíření božské evidence na Boží vševědoucnost. Jedině Bůh dokáže uspořádat skutečnost ze všech hledisek, dle všech kritérií a po všech stránkách najednou.… K čemu by však člověku taková všedimensionálně seřazená evidence byla? Opět by se v ní nevyznal. Člověku poskytuje přehlednost toliko uspořádání lineární – seřazení. K čemu by však byla Bohu? Bůh ví: nepotřebuje řadit či pořádat, aby získal přehled.

Pak nastoupily počítače a splnily touhu administrátorů po mnohorozměrné – libovolněrozměrné kartotéce. V této touze a s tímto záměrem byly budovány. Takto na ně většina uživatelů dodnes pohlíží. Brzy však počítačoví budovatelé a odborníci naznali – a ještě před nimi to programátorští zasvěcenci a mystici uhodli – že počítače, tak jako Bůh, řadit a pořádat nepotřebují: abecedu „neznají“ (v případě potřeby a pro zvláštní úkoly si ji vygeneruji) a čísla vyhledávat, jak řečeno, také nepotřebují. Jsouc totožná se svými místy, čísla sama představují vnitřní topologii počítačů. Čísla jsou ukazateli – indexy k sobě samotným, přímo určujícími své „zde!“. A takto jsme je do počítačů implementovali, přesněji: takto jsme z nich počítače vybudovali, chtěje z nich mít jen nadlidsky výkonné provaděče kombinatorických operací – mj. i řadících a vyhledávacích, za účelem evidence, jíž se začalo říkat „zpracovávání informace (dat)“.