Vhled       O nás       Obsah       Archiv       Partneři       Zajímavé weby       Kontakty

Modrá Čára1

Již dlouhou dobu jsme přesvědčeni, že právě do takového časopisu, jako je Vhled část nazvaná „Literární příloha“ zcela organicky patří. Už Tomáš Garrigue Masaryk napsal: „Umění a zejména krásná literatura má pro společenský život každého národa velký význam výchovný.“ A nejen výchovný. Často problémy obtížně sdělitelné jiným způsobem, jsou v podobě literární, přesněji řečeno beletristické, jaksi uchopitelnější, přijatelnější a srozumitelnější. Nejde tedy o to, zdali literatura do takového časopisu jako Vhled patří, nebo ne, ale jaká to má být literatura. My bychom si přáli čtenářům nabídnout takovou literaturu, která jim takové nové poznání alespoň trochu usnadňuje. Protože se ale blíží Vánoce, zvolili jsme pro začátek příběh nazvaný „Josef (aneb O důvěře)“. Jedná se o literární apokryf z připravované knihy apokryfů, který snad alespoň trochu a alespoň některým čtenářům zpříjemní předvánoční atmosféru.

Modrá Čára1



Josef (aneb O důvěře)
Miroslav Žák






Svatý Josef s Ježíškem
  Svatý Josef s Ježíškem  (Guido Reni, 1635)






Tesař Josef stál u svého díla a s radostí v srdci otesával dlouhé, silné trámy. Za několik dní si pro ně přijede zákazník a práce musí být hotova. I když teprve začínal, měl již pověst mistra svého oboru a o práci neměl nouzi. Proto si také mohl najmout tak prostornou dílnu uprostřed města, odkud k němu nemá nikdo daleko. V tomto městě se mu skutečně zalíbilo. Má zde již mnoho přátel, kteří si ho váží pro jeho zbožnost a pracovitost, ale Nazaret je i jinak příjemné město k životu.

Vůbec se mu poslední dobou všechno daří. Zasnoubil se nedávno s překrásnou dívkou Miriam, kterou již dlouho miloval, ale znáte to. Práce je přednější. Jestliže má pro svou rodinu něco nahospodařit, nemůže tak velkou zakázku, kterou přibližně v té době dostal, odmítnout. Když přijde domů, je po celodenní práci tak unavený, že po krátkém odpočinku okamžitě usne. Jak by ne! Vždyť je na celou práci jen a jen sám. Žádné pomocníky prozatím zaplatit nemůže. „Ještě, že moje Miriam je tak zbožná, že to všechno s úsměvem, který je vlastní jen jí, přechází,“ říká si Josef, „kdepak jiné mladé ženy. Myslím, že mě má stejně ráda, jako já ji a po tom jsem vždy toužil.“

Najednou má ale pocit, že není v dílně sám. Jeho Miriam sedí na kládě opodál a s úsměvem pozoruje Josefovu práci. Vešla tak tiše, že vůbec netuší, jak je tu dlouho, ale koneckonců, to přece nevadí. Vždy mu v tuto dobu nosí jídlo, aby druhou část dne při tak těžké práci nehladověl. „Včera se vrátila z návštěvy u své příbuzné, ctihodné paní Alžběty, ženy kněze Zachariáše. Toho, který před časem tak záhadně ztratil hlas. Měl v chrámu nějaké vidění, nebo co. Šla jí asi v jejím životním soužení také trochu potěšit. Po návratu ale zářila jako anděl a chtěla mi hned něco důležitého říct, v těch ženských se člověk jen těžko vyzná.

Znáte to, ale se mnou zase nebyla řeč. Jen začala, usnul jsem jako pařez.“ Josef si sedl vedle své milované ženy, která mezitím vyndala z uzlíčku jeho oblíbené chlebové placky, misku oliv a podala mu džbánek vína. Vždyť už bylo na čase! „Včera jsi mi ale chtěla něco důležitého říci.“

          „Ano, Josefe, chtěla. Proto jsem byla navštívit svou příbuznou Alžbětu, abych se poradila, jak to mám udělat.“

          „Proč? Co mi řekneš nebo neřekneš je jen a jen naše věc,“ odvětil Josef.

          „Josefe, víš dobře, že pro samou práci jsme spolu ještě nebyli a přesto se udály některé věci, o kterých musíš vědět.“

Josef odložil jídlo a zpozorněl. Dramatický tón jeho ženy se mu zdál podezřelý a tak s napětím očekával, co bude následovat.
          „Před nějakým časem se mi stalo něco velice podivného. Měla jsem zjevení. Navštívil mě anděl a řekl: Buď požehnána, milostí zahrnutá, Pán s tebou. „Velice jsem se podivila, co takový pozdrav znamená a on odpověděl“ Neboj se, Miriam, vždyť jsi nalezla milost u Pána. Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Jehošua. Ten bude veliký a bude nazýván synem Nejvyššího. „Řekla jsem andělovi: Jak se to může stát, vždyť nežiji s mužem?“
          „On mi však odpověděl“ Sestoupí na tebe Duch Svatý a moc Nejvyššího tě zastíní, proto i tvé dítě bude svaté a bude nazýváno Syn Boží. Hle, i tvá příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a již je v šestém měsíci, ač se o ní říkalo, že je neplodná. „Můj milý Josefe, bytost, která se mi zjevila, byla tak úžasná, tak nadpozemská, že jsem nenašla nejmenší odvahu zpochybnit jediné její slovo. Řekla jsem jen: „Jsem služebnice Páně, staň se mi podle tvého slova.“
          „To, co mi ta bytost řekla mi, však nedávalo spát. Opravdu jsem nevěděla, jak ti to mám říci. A potom, proč zrovna mě by se mělo dostat takového povýšení a vyznamenání. Vzpomněla jsem si ale, že anděl mluvil o Alžbětě, která prý má být v šestém měsíci, a rozhodla jsem se, že ji navštívím. K mému velkému překvapení Alžběta skutečně je v šestém měsíci a nejen to. Hned jak jsem Alžbětu pozdravila, odpověděla mi tato moudrá žena“ Požehnaná jsi nade všechny ženy a požehnaný plod tvého těla. Jak to, že ke mně přichází matka mého Pána?

„Josefe, od té chvíle zvláště silně cítím, že se v mém těle něco zvláštního děje. To, co říkal anděl, je určitě pravda, jsem těhotná a nemohu to před tebou déle tajit. Neměla jsem však žádného jiného muže, stejně jako jsme nebyli ani spolu.“ Tesař Josef byl již chvíli bledý jako stěna. Zdálo se, že to hlavní, na co spoléhal a pro co tak usilovně pracoval, je v troskách.

          „Tak anděl, říkáš,“ procedil mezi zuby po značné chvíli.

          „Ano, anděl,“ odpověděla klidně Miriam.

          „A viděl ho ještě někdo jiný?“ zeptal se trochu zlostně a trochu ironicky Josef.

          „A proč by ho měl vidět ještě někdo jiný?“ zeptala se nechápavě Miriam.

          „No, třeba proto, aby mohl dosvědčit to, co mi tu říkáš.“

          „Ale Josefe, já přece …“

„To jsi mi neměla dělat, má milá. To jsi mi neměla dělat. Bereš mi to hlavní, na co jsem spoléhal. Co mi teď zbývá? To opravdu nevím.“

          „Ale Josefe, já ti přece nelžu. Nikdy by mne nenapadlo, že právě ty, člověk tak zbožný nebudeš mít pochopení pro věci duchovní.“

          „Pro věci duchovní pochopení skutečně mám.“ A ironicky dodal: „Jen nemohu pochopit, proč Duch Svatý nenechá na pokoji tělo mé milované ženy.“

Josef se třásl po celém těle. Bylo zcela jasné, že to, co mu právě sdělila Miriam, ho rozrušilo natolik, že není v tuto chvíli schopen soustředit se na jakoukoli práci. Její verzi o Duchu Svatém příliš nevěřil. Že by ji svedl nějaký šikovný kouzelník? I o takových občas slyšel. Miriam je přece jen překrásná žena. Na druhé straně, nikdy mu nelhala. Jedna pochybnost střídala druhou.

Najednou zatnul svou sekeru vší silou do trámu a zvolal: „Odcházím!“ A než Miriam stačila cokoli podniknout, byl pryč. Josef se vyřítil ze své dílny a utíkal téměř prázdnými uličkami poledního Nazaretu ke svému dobrému příteli a rádci, kterým byl místní rabín. Byl to starý moudrý muž, který už hodně viděl a zažil a který byl velkým znalcem a milovníkem knih. Když Josef zaklepal, otevřela mu rabínova žena Sára, která okamžitě postřehla, že něco není tak, jak má být.

„Co je s tebou, Josefe?“ zeptala se naléhavě. „Nic, opravdu nic se mnou není, jen bych co nejdřív potřeboval mluvit s rabínem, to je vše.“ Sára pochopila, že se asi nic dalšího nedozví a řekla: „Rabi je na modlitbách, počkej, zeptám se.“ Netrvalo dlouho a Sára byla zpět. „Rabi tě očekává,“ řekla polohlasem a zmizela v domě. Tesař Josef vstoupil do místnosti, kde jeho přítel obvykle přijímal návštěvy. Byl to statný muž, krásné bílé vlasy mu splývaly až na ramena a jeho mohutný vous vzbuzoval skutečný respekt.

Jeho svalnaté tělo prozrazovalo, že se celý život živil stejným řemeslem, jako Josef. Proto ho však lidé nevyhledávali. Byl to skutečný znalec Zákona, který dovedl téměř každému, kdo se na něj obrátil, poradit. Rabi Izák těm, kteří mu naslouchali, trpělivě vysvětloval, že moudrost spočívá v pochopení, že lidský život je utkán i ze souvislostí, které zdaleka překračují běžné lidské chápání. I takové souvislosti je milostí Nejvyššího, Jeho Jméno budiž pochváleno, sice možné poznat, ale na první pohled v žádném případě rozpoznatelné nejsou.

„Pojď dál, Josefe“ pokynul laskavým hlasem rabi Izák. „Rebe, stalo se něco strašlivého. Moje žena Miriam je těhotná, jenže my jsme spolu zatím vůbec nebyli. Já stále pracuji na té velké zakázce a večer jsem k smrti unavený, vždyť víš. Myslel jsem, že to chápe. A teď tohle. Jenže ona tvrdí, že je to z Ducha Svatého, ale mě se to nějak nezdá. Nikdy mi však nelhala, vůbec nevím, co mám dělat. A potom rabínovi podrobně vylíčil, co se vlastně stalo.

Moudrý Izák pozorně naslouchal a potom řekl: „Josefe, možná, že tě to udiví, ale o takovém případu neslyším poprvé.“ Josef vytřeštil oči. A Izák pokračoval: „Ve starých spisech se vyskytují takové zmínky. Je to ale jen těžko uvěřitelné. Na to, co je třeba v takovém případě dělat, se mě však ještě nikdo nezeptal.“

          „A koho se mám zeptat na radu, rabi?“

          „No, přece mě,“ řekl s úsměvem moudrý Izák. „Proto tady přece jsem.“

          „Josefe, říkáš, že ti tvoje Miriam nikdy nelhala.“

          „No, právě,“ přisvědčil ochotně Josef.

          „Já i moje žena Sára ji známe velmi dlouhou dobu. Že by lhala, to se mi nějak nezdá. Myslíš, že bys to nepoznal?“

„Já nevím, rebe, já nevím!“ vykřikl zoufalý Josef. „Něco mě napadá,“ navrhl moudrý Izák, „pošlu za ní svou Sáru, i kdyby Miriam dokázala obelstít nás, Sáru neobelstí.“ Rabi Izák odešel za svou ženou, řekl, o co se jedná a požádal ji o pomoc. Sára neváhala a hned se pustila do práce.

„Josefe, než přijde Sára, půjdeme poprosit Nejvyššího, Jeho Jméno budiž pochváleno, aby se nad námi slitoval,“ rozhodl moudrý rabi, „stejně jsi mě vyrušil na modlitbách.“ Takovému příkazu nebylo možné odporovat. Asi to netrvalo dlouho a paní Sára byla zpět. Pro Josefa však bylo takové čekání nekonečné. Sára beze slova přikročila k rabimu a oba někam odešli. Za chvíli se moudrý Izák vrátil a řekl: „Josefe, ani moje žena si nemyslí, že by Miriam lhala.“

„To je opravdu zvláštní,“ řekl bezradně Josef. „No nic, Josefe, pravda vyplave na povrch, chce to jen čas. A není nic horšího, než ublížit nevinnému člověku, to si pomatuj, zvláště je-li to tak hodný člověk, jako je tvoje Miriam. Vím, jak ti je, ale zatím nic nepodnikej a vyčkej věcí příštích. Rovněž s ní fyzicky neobcuj, práce, jak říkáš, máš dost, a když jsi to vydržel tak dlouho, tak to ještě nějakou dobu vydržíš.“

Miriam ho přivítala se stejnou laskavostí, jako jindy, vždyť mluvila se Sárou a dobře věděla, co Josefovu duši tolik zneklidnilo. „Rozumím ti, Josefe, ale tak jako já důvěřuji Pánu, důvěřuj alespoň trochu ty mě,“ poprosila téměř zoufale milovaná žena svého muže, „já skutečně nevím, jak ti dokázat, že mluvím pravdu.“

„Má milá, ani nevíš, jak bych ti rád uvěřil, už kvůli klidu ve své duši, ale po pravdě řečeno, zatím mi to nějak nejde. Poslechnu tedy moudrého Izáka a udělám to, co mi radil. Zatím mezi námi zůstane vše tak, jak je a čas vše vyjeví.“

          „Jsi moudrý muž, Josefe, věděla jsem, že to nemůže jinak dopadnout.“

          „Ty jsi to věděla?“ zeptal se nevěřícně Josef.

„Vždyť anděl Páně mi řekl, že se nemám ničeho bát, že o mne bude postaráno a co může být větším důkazem, než právě tvé moudré rozhodnutí?“
          Tu noc Josef dlouho nemohl usnout. Snad, že nepracoval tak dlouho jako jindy, snad proto, že ho slova Mariina o andělovi a jeho moudrém rozhodnutí opět rozčílila. Josef zuřil. „Tak ona s tím andělem nepřestane,“ říkal si v duchu, „ale já vím, co udělám, já jí prostě ráno dám v tichosti propouštěcí glejt a bude to.“ Toto rozčilování Josefa tak vyčerpalo, že najednou z ničeho nic usnul. A zdál se mu zajímavý sen. Ve snu se mu zjevila krásná zářivá bytost a řekla: Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Miriam, svou manželku, neboť co v ní bylo počato, je z Ducha Svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Jehošua. To všechno se stalo, aby se naplnilo, co řekl Hospodin ústy proroka: „Hle, pana počne a porodí syna a dají mu jméno „Emmanuel“, tj. v překladu Bůh s námi.

Když se ráno Josef probudil, cítil se velice unaven a měl pocit, že se mu zdál mimořádně důležitý sen. Nemohl si ale na nic vzpomenout. Věděl jen, že se jednalo o jeho ženu a že to nějak souviselo s jeho včerejším rozhovorem s moudrým Izákem, jinak vůbec nic. Dlouho se s tím tedy netrápil, rychle se umyl a spěchal do dílny. Stejně už včera dost času zameškal a během několika dnů musí práci dokončit.

Josef úspěšně dokončil onu velkou zakázku a po ní další a další. Byl váženým člověkem a úspěšným tesařem, ale klid jeho duše stále nepřicházel. Jen rabi Izák a jeho žena Sára věděli proč. Jeho žena Miriam již byla v pokročilém stádiu těhotenství, když přišlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. Všichni se šli dát zapsat, každý do svého města. Také Josef se vydal z Galileje, z města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, protože byl z rodu Davidova, aby se dal zapsat s Miriam, která mu byla zasnoubena a čekala dítě.

Ve městě ale již bylo plno, přišli pozdě. Ani drahé, ani levné ubytování nebylo nikde k mání. Miriam pomalu umdlévala, v jejím stavu také nebylo divu. Josef znal dobře své město, a proto rychle rozhodl, že se zeptají někde na okraji, tam snad budou mít větší štěstí. Zastavili u jednoho většího domu a zaklepali. Přišla otevřít služebná. Josef jí sdělil svou prosbu a služka rychle odpověděla: „Myslím, že to nepůjde, pane, ale zavolám svou paní.“
          „Paní Ráchel, u vrat stojí poutníci a potřebují s vámi mluvit.“ Za chvíli se z domu ozvalo: „Vždyť víš, že žádné poutníky už nepřijímáme.“ Služka odpověděla: „Ale tohle je zvláštní případ, měla byste se jít podívat“ Netrvalo dlouho a u vrat se objevila paní domu. Služka beze slov ukázala na Miriam, která na tom opravdu již nebyla dobře. „Á, jéje, vždyť už to začíná, to nevidíte? Normálně vás ubytovat nemůžeme, ale na zahradě máme chlév, tam vás zatím ubytujeme. Pomozte přece své ženě, odveďte ta zvířata a potom někam zmizte, tohle není nic pro chlapy!“ rozhodla paní domu.

Josef byl paní Ráchel vlastně vděčen. Tohle asi skutečně není nic pro chlapy. Náhle si uvědomil, že má opravdu velkou žízeň, vždyť téměř celý den nic nepil. A rozhodl se to ihned napravit. Dobré víno po tak těžkém dnu nemůže nikomu uškodit. I když bylo hodně pozdě, neměl v domě stání, koneckonců stejně ho vyhodili. Půjde se projít do přírody, vždyť je na kraji města. Sedl si na trávu a pozoroval překrásnou oblohu. Této zálibě se věnoval již od dětství. Ale najednou se stalo něco zvláštního. Jedna hvězda na obloze se začala z ničeho nic zvětšovat, k ní se začaly přidávat jakési podivné zlaté vlasy a to vše se pohybuje jakoby k domu, kde byli s Miriam ubytováni.

A najednou se ozval hlas: „Úžasné, že?“

          „Úžasné!“, odpověděl Josef zasněně. Když tu náhle si uvědomil, že vedle něj někdo sedí. Otočil se a uviděl jakéhosi pastýře s berlou a vedle něj několik oveček.

          „To není obyčejná hvězda, ta vítá na svět Syna Božího, který se právě narodil tvé ženě Marii. Josef sebou prudce trhnul a zařval: „Co ty o tom víš?“

          „Hodně, já jsem ten anděl, který jí Jeho narození zvěstoval. A ty ovečky tady to jsou malí andílci.“ Josef se ale začal příšerně smát.

          „Ty a anděl? Vždyť vypadáš jako poslední křupan.“

          „Andělé se každému zjevují tak, jak jsou schopni je přijmout. Už jednou jsem se ti ve snu zjevil ve své pravé podobě, a co jsi z toho měl? Ráno jsi si nepomatoval ani moji podobu, ani jediné slovo, které jsem ti řekl.“

          „Ale Miriam tě přece viděla ve tvé pravé podobě, jak říkáš,“ podivil se Josef.

„Proto se asi Syn Boží narodil jí a ne tobě,“ řekl pastýř. „A ostatně už bys měl jít, jsi očekáván,“ pokračoval. Pak vstal, pokynul svým ovečkám a začali se vzdalovat. „Počkej přece, chtěl bych se tě na tolik věcí zeptat,“ poprosil Josef.
          „Tady jsou již všechna slova marná, ostatně dnes se ještě uvidíme,“ pak se celá skupina otočila a po několika krocích z ničeho nic zmizela. Josef ustrnul. Z jeho hrdla se ozval radostný výkřik: „Zázrak! To byl zázrak! To byl opravdový anděl. A já jsem mé drahé ženě tak dlouho nedůvěřoval! Moudrý Izák se nemýlil. Pravda vždy vyjde najevo, chce to jen čas. Pane, konečně mám klid ve své duši, děkuji.“ Otočil se a rychle spěchal k domu, kde byli dočasně ubytováni.

Nedočkavě vběhl do chléva a celý zářil. Miriam věděla, že napětí minulých měsíců a dní je to tam. Podala mu právě narozené dítě zavinuté do plen. Josef padl na kolena a slzy dojetí se mu hrnuly z očí. Díval se obdivně na dítě i na Marii a z úst vycházela zcela nezadržitelně slova údivu: „Maria, matko Syna Božího, tys požehnána mezi ženami a požehnaný plod života tvého …“
          Miriam ho najednou přerušila, ukázala ke vchodu do chléva, kde se tísnil větší počet pastýřů se svými ovečkami a tiše se zeptala: „Kdo je to?“ Josef se ohlédl. Uprostřed skupiny pastýřů stál ten, s kterým ještě před chvílí mluvil na okraji města a srdečně mu kynul na pozdrav.
          „Ale má milá, to jsou přece andělé nebeští, s chórem malých andílků, kteří tě přišli pozdravit, což je skutečně nepoznáváš?“

Začátek článku    Titulní stránka