Vhled       O nás       Obsah       Archiv       Partneři       Zajímavé weby       Kontakty

Modrá Čára1

Kolik jen v minulosti proběhlo nenávistných a zbytečných diskusí o tom, zda ta či ona představa světa je, či není pravdivá a kolik jich stále probíhá? Záhady prosím to ano, vždyť věda je tady od toho, aby záhady vysvětlovala, ale zázraky, řekne si pozorný čtenář. Zázrak je přece něco přirozeně nevysvětlitelného, něco takového do vědy vůbec nepatří, to jsme se všichni učili ve škole. Jenže to je, jak se ukazuje, další předsudek, patřící spíše do devatenáctého století. Zázrak je prostě jen to, co se děje jakoby za zrakem a co není možné jakýmkoli hleděním a zíráním objasnit a vysvětlit, co vždy z principu zůstane alespoň trochu za obzorem. Prostě nebude to nikdy, a to z principu, úplně vysvětlitelné, ale jen popsatelné.

Modrá Čára1




Proč neprocházíme zavřenými dveřmi
Miroslav Žák




Nejkrásnější a nejhlubší pocit Nejkrásnější a nejhlubší pocit, jaký může člověk zažít, je poznat tajemno. To je základním principem náboženství, stejně tak jako veškerého seriózního úsilí v umění a ve vědě. Ten, kdo tento pocit nikdy nezakusil, mi připadá, pokud ne mrtvý, pak přinejmenším slepý. Znamená to pociťovat, že za vším, co lze zažít je cosi, co naše mysl není schopna zachytit a jehož krásu a subtilnost vnímáme jen nepřímo. To je víra, v tom smyslu jsem tedy věřící, stačí mi, když mohu žasnout nad těmito tajemstvími a pokorně se pokoušet postihnout svou myslí pouhý obraz vznešené stavby všeho, co existuje.  

Albert Einstein




Klasikové a zakladatelé evropské vědy byli přesvědčeni, že daný jev je možné pravdivě popsat pouze jediným způsobem. Jak se ukázalo, jedná se o stejný předsudek, jako je absolutní prostor, nebo nedělitelný atom a mnoho dalších. Řekneme-li o něčem, že je to před-sudek znamená to, že jsme si o tom učinili názor ještě dříve, než jsme to mohli skutečně do hloubky poznat. Není nic trapnějšího, než když takovéto předsudky houževnatě obhajujeme třeba jen pro to, že to vyhovuje našemu pohledu na svět.

A právě to se děje i ve vědě. Kolik jen v minulosti proběhlo nenávistných a zbytečných diskusí o tom, zda ta či ona představa světa je, či není pravdivá a kolik jich stále probíhá? Nicméně, nedalo se nic dělat. Stejně jako se na přelomu devatenáctého a dvacátého století objevily umělecké směry, které přestaly zobrazovat skutečnost jen tak, jak ji běžně vnímáme, například kubismus, surrealismus a podobně, otevřel se prostor plný záhad, ba zázraků i ve vědě.

Záhady prosím to ano, vždyť věda je tady od toho, aby záhady vysvětlovala, ale zázraky, řekne si pozorný čtenář. Zázrak je přece něco přirozeně nevysvětlitelného, něco takového do vědy vůbec nepatří, to jsme se všichni učili ve škole. Jenže to je, jak se ukazuje, další předsudek, patřící spíše do devatenáctého století. Zázrak je prostě jen to, co se děje jakoby za zrakem a co není možné jakýmkoli hleděním a zíráním ob-jasnit a vy-světlit, co vždy z principu zůstane alespoň trochu za obzorem. Prostě nebude to nikdy, a to z principu, úplně vysvětlitelné, ale jen popsatelné.

To je další strašidlo (tedy předsudek), které nám zůstalo v hlavách z dob newtonovské vědy. Totiž přesvědčení, že objektivní věda, tak jak ji obvykle známe, bude schopna vše, někdy třeba ve vzdálené budoucnosti, cokoli bude chtít, také objasnit, tj. vysvětlit. Dnes již víme, že nebude.

Že takové jevy skutečně existují, upozornil například již Carl Gustav Jung, když mluví o svých archetypech. V oblasti psychiky nám to připadá přirozené, ale v oblasti fyziky? Profesor Jung říkával, že jak viditelná fyzikální, tak vědomá psychická realita spočívají na skutečnosti, která je zdaleka přesahuje.

Nyní ale již k oněm zázrakům. Ty souvisí především s úžasnou hlubinou, do které se rozevřelo studium původně neměnných částeček hmoty a také se studiem původně absolutního a neměnného prostoru, tedy s kvantovou teorií a teorií relativity.
          Člověk má rád jednoznačná a průhledná řešení, příroda však miluje paradoxy. A geniální myslitelé právě tuto její zálibu chápou, ale ne všichni. Co se jen geniální Isaac Newton natrápil s tím, aby prosadil svou částicovou představu světla, a když se mu to podařilo, opět se objevily důkazy, že světlo má vlastně vlnovou povahu, jak tvrdili jeho odpůrci a tak se to střídalo po celá po staletí. Nositel Nobelovy ceny za fyziku William Bragg prý v zoufalství prohlásil: V pondělí, ve středu a v pátek vyučuji korpuskulární teorii světla, zatímco v úterý, ve čtvrtek a v sobotu teorii vlnovou.

Paradoxy jsou zřejmě právě oním závojem, za kterým příroda skrývá svá hluboká tajemství. Například to, že se kvantové objekty chovají někdy jako vlny, jindy jako částice se pokusilo vysvětlit již mnoho lidí. Dosud nikdo neuspěl. Vypadá to jako záhada, ale ona to je záhada. Více pro vysvětlení udělat nemůžeme. Jak již bylo řečeno, to jediné, co můžeme udělat je popsat, jak se kvantové objekty chovají.

A nejenom to, ukázalo se, že ony pevné a dále nedělitelné atomy jsou vlastně z větší části prázdné. I naše těla jsou vlastně prázdná. Proč tedy ale neprocházíme zavřenými dveřmi? Souvisí to samozřejmě s vlnovými vlastnostmi hmoty. Jenže co to vlastně v oné prázdnotě kmitá? Nic, právě ona prázdnota. Říká se tomu kvantové vakuum. Prostě jeden zázrak za druhým a paradoxů nekonečný závoj.



Začátek článku    Titulní stránka