Matematika se bezesporu stala hlavním jazykem moderní ekonomie. Krásně to vystihuje citát George Stiglera z roku 1965: „Ukročili jsme do věku kvantifikace. Jsme plně vyzbrojeni arzenálem různých technik kvantitativní analýzy a silou, jež je – ve světle obyčejného selského rozumu – srovnatelná s tím, když lučištníky nahradí dělostřelectva“. A této příležitosti se ekonomie chopila, jak jen mohla. Dnes je ekonomie jednoznačné nejmatematizovanější společenskou vědou, a má-li nějaký svůj vědecký vzor, pak je to fyzika (nikoli tedy některý jiný společenskovědní obor, jak by člověk čekal). A skutečně: otevřete-li vysokoškolskou učebnici ekonomie (anebo koneckonců většinu odborných ekonomických článků) a podržíte ji od sebe dost daleko na to, aby písmo nebylo čitelné, bude vám stránka připomínat učebnici fyziky. V první části knihy jsme se snažili ukázat, že ekonomické myšlení bylo v průběhu historie vždy výrazně Ovlivňováno filozofickými a náboženskými proudy a mělo své významné etické kontexty. Ekonomie, jak jsme ji znali z děl otců zakladatelů, byla právě taková.

Nicméně později, především v průběhu 20. století, bylo ekonomické myšlení ovlivněno zejména determinismem, mechanickým kartezianismem, matematizujícím racionalismem a zjednodušeným individualistickým utilitarismem. Působením těchto vlivů se ekonomie změnila do takové podoby, v jaké ji známe z dnešních učebnic. Je plná rovnic, grafů, čísel, vzorců... prostě matematiky. Najdeme v ní jen málo z historie, filozofie, psychologie nebo širšího společenskovědního přesahu.

Ve dvacátém století matematika ekonomii zcela ovládla, zvláště po nástupu moderních výpočetních technologií, které dokážou zpracovat ohromné množství dat, a umožňují tak testování nových hypotéz. Mimochodem, není bez zajímavosti, že to byl právě systém centrálně plánovaného hospodářství sovětského bloku, který věřil, že s rostoucími počítačovými a matematickými dovednostmi budou centrální plánovači schopni nahradit tržní mechanismus „optimálním“ nastavením cen. Matematika se měla stát nástrojem k ovládnutí ekonomiky.

Matematizace lidského chování na počátku 21. století ovšem není spojena s centrálně plánovaným hospodářstvím (jednou z příčin jeho pádu ostatně byla neschopnost navrhnout „optimální“ lidské chování), ale naopak s ekonomikou volného trhu. V dnešní době kladou největší důraz na matematické modelování a ekonomické předpovědi právě nejrozvinutější tržní systémy. Jak se ekonomie dostala z oblasti morální filozofie do hájemství vysoce matematické vědy? Téměř před sto lety Alfred Marshall, jeden z otců-zakladatelů matematické ekonomie, zdůraznil, že ekonomie nemá být „prostředkem zkoumání“, nýbrž pouze jazykem. Následuje citát muže, který stál u zrodu celé epochy matematizace mainstreamové ekonomie:

V pozdějších letech jsem se těmito pravidly zabýval stále důkladněji: (1) užívej matematiku spíš jako nástroj k zápisu než jako prostředek zkoumání. (2) Vytrvej, dokud nejsi hotov. (3) Přelož do angličtiny. (4) Pak přidej příklady, které jsou po-užitelné ve skutečném životě. (5) Spal matematiku. (6) Pokud nedokážeš splnit číslo čtyři, zapomeň na číslo tři. Toho posledního pravidla jsem se držel často... Podle mě by se měl člověk snažit nepoužívat matematiku tam, kde stejné dobře poslouží angličtina.

Ve své rozsáhlé knize Principles of Economics, která se stala ekonomickou biblí počátku dvacátého století, tedy „Marshall sesadil své vlastní formální systémy do pozice pouhého dodatku. Nicméně, jak vysvětluje jeho žák Keynes ... učinil tak, aby zabránil dojmu, že matematika sama o sobě nabízí řešení pro skutečný život.“ A hle – sto let po Marshallovi – přesně k tomu nakonec došlo.

Navzdory Marshallovu varování se v posledních sto letech matematizace lidského chování prosazuje čím dál tím více. V roce 1900 francouzský matematik Louis Bachelier napsal svou disertační práci o pohybech cen akcií pařížské burzy. Bachelier si uvědomil, že je možno považovat vlivy všech drobných účastníků burzy za nezávislé vlivy a aplikovat na ně zákony náhodných jevů normálního rozdělení – Gaussovy křivky. Této myšlenky se ujal ekonom a matematik Irving Fisher a již v roce 1906 ve svém díle The Nature of Capital and Income položil základy tomu, co Paul Samuelson, Eugene Fama nebo Paul Cootner o půl století později nazývají the random walk („náhodná procházka“) při vysvětlování fluktuace cen akcií na burze.

Fisher si založil konzultační firmu, která sbírala data o akciích, vytvářela indexy a dávala doporučení investorům. Ve dvacátých letech si získal velký věhlas i finanční úspěch. Známým se stal také díky svému výroku, kdy deset dní před velkým krachem na newyorské burze tvrdil, že akcie dosáhly natrvalo vysoké úrovně. Ani statistika mu nepomohla předpovědět černý pátek a následnou krizi v roce 1929, při níž stejně jako mnozí jiní Američané přišel o veškeré své jmění investované do akcií.

Víra v moc matematiky a statistiky ale přetrvala. V roce 1965 Eugene Fama formuloval svou hypotézu racionálního trhu. A přesvědčení, že trh je racionální, kvantifikovatelný, se pak stalo na mnoho let hlavním proudem finančních ekonomů — až donedávna, kdy tato matematicky založená koncepce byla poněkud otřesena poslední velkou finanční krizí. I Alan Greenspan, dlouholetý šéf americké obdoby centrální banky (Federal Reserve) a velký zastánce svobodného trhu a laissez-faire přístupu, prohlásil 23. října 2008, že jeho ideologie volného trhu a vyhýbání se jakýmkoli regulacím byla chybná. Žádné matematické modely by nepomohly účastníkům akciových trhů zabránit finančnímu krachu. Modely budou vždy nedokonalé a jedním z důvodů této matematické nedokonalosti je to, že lidské chování nelze plně zasadit do matematických vzorců. Existuje podstatná a důležitá část chování, které nikdy nebudeme schopni odhadnout, předpovědět. Iracionalita nezdá se mi být úchylkou „od racionálního normálu“, ale fundamentální vlastnosti.

Přitom se opět nejedná o kritiku matematiky či matematické ekonomie samotné. Jde spíše o připomínku či výzvu k tomu uvědomit si, že ekonomické myšlení je mnohem širší, nejde jen a pouze o zdokonalování modelů a lepší a přesnější aplikovanou matematiku. Ekonomii bychom měli chápat v širších souvislostech, pokud chceme mluvit o celkovém lidském chování. Matematika je tedy v tomto případě užitečná, nikoliv však dostačující. Ma-tematika je v ekonomii jen jakousi špičkou ledovce. Pod ní leží mnohem zásadnější témata, která jsou spředena z matematicky nemodelovatelné viry, z mýtů, předpokladů, příběhů, iracionalit a emocí. Témata, kterým se pokoušíme věnovat v této knize.

Kde se tedy vzaly dnes tak silné, ryze matematické proudy ekonomie a jak se dokázala mainstreamová ekonomie vytrhnout z hájemství etiky? Celou tuto problematiku zde nelze v žádném případě obsáhnout, omezíme se proto jen na několik příkladů a myšlenek, které považuji za zajímavé a které poukazují na vybrané problémy dezinterpretace matematického bádání v ekonomii. Nechci „bojovat“ proti matematice, kterou považuji za velice mocný a užitečný nástroj i zajímavý a náročný předmět zkoumání. Jde o to, že my ekonomové si často nejsme vědomi toho, co svými modely vlastně říkáme, a to často proto, že věnujeme větší pozornost (matematické) metodě než problému, na který je aplikována.

Za počátky moderní matematiky se často považují objevy učiněné zejména na poli geometrie ve starém Řecku. Jejich přínos moderní matematice je nesporný, zejména díky velkému množství dochovaných děl, nicméně již řada civilizaci před nimi měla rozvinuté matematické vědomosti. Množství abstraktních konstrukcí, které dodnes používáme, pochází například ze starého Babylonu.

          „Rozdělení kruhu na 360 jednotek má svůj původ v ba-bylonské astronomii. Astronom Ptolemaios (2. stol. př. n. I.) Babyloňany v tomto postupu následoval.“ Babyloňané používali jak šestkovou, tak desítkovou soustavu a libovolně je míchali (zhruba asi jako my dnes: minuta má šedesát vteřin, stejně jako hodina minut, ale vteřina má tisíc milivteřin), znali zlomky, mocniny i odmocniny, řešili algebraické i geometrické rovnice, a jedna dochovaná tabulka dokonce řeší soustavu deseti rovnic (většinou lineárních) s deseti neznámými. Co se týče geometrie, znali Ludolfovo číslo (?) a zaokrouhlovali je na 3 nebo přesněji na 3 V8. Rovněž staří Egypťané, od kterých Řekové často čerpali, měli velmi pokročilé znalosti matematiky a geometrie, jak lze soudit už z jejich staveb. Ve všech těchto kulturách byla matematika téměř nerozlučně propojená s filozofií a mystikou. V případě Hebrejů mělo čisto také prazvláštní historii.

Mnohé starozákonní konstrukce jsou popisovány až do zdánlivě zbytečné podrobných číselných detailů (instrukce k Noemově arše nebo první chrám), některé jiné počty jsou naopak velice neurčité. Například při stvoření světa se jednotné číslo Boha neustále střídá s číslem množným, podobné tak při návštěvě tři bytostí u Abraháma před zničením Sodomy a Gomory – jednotné a množné číslo návštěvníků neustále kolísá. A když už jsme u Abraháma: přes jeho pracné vyjednávání s Bohem o nutném minimálním počtu spravedlivých vidíme až pitoreskní ukázku toho, že o číslo nejde – k žádnému počítání deseti spravedlivých nakonec nedochází, jako by celé číselné vyjednávání bylo úplně k ničemu. Nicméně co se týče čísel, „hebrejská věda zvaná gematrie (jistá forma kabalistického mysticismu) byla založena na tom, že každé písmeno abecedy má určitou číselnou hodnotu, neboť Hebrejové užívali písmen jako symbolů pro čísla. ... V Izaiášově proroctví (21:8) vyhlašuje lev pád Babylonu, protože písmena v hebrejském výrazu pro lva dávají stejný součet jako písmena ve slově Babylon.“ Něco podobného koneckonců známe i z dob Nového zákona, kde se v knize Zjevení počítá s číslem šelmy: „To je třeba pochopit: kdo má rozum, ať sečte číslice té šelmy. To číslo označuje člověka, a je to číslo šest set šedesát šest.“

Ale nyní zpět k Řecku. „Počítání, znamenitý výmysl, jsem vynalezl,“ sděluje Aischylos ve čtvrtém století př. n. I. ústy titulní postavy své hry – Promethea. Řekové skutečné matematiku považovali za významný filozofický nástroj zkoumání světa. V rukou pythagorejské školy potom za nástroj nejdůležitější, číslo bylo dokonce považováno za praprincip samotného kosmu. „Čísla byla jejich prvním prostředkem k popsání přírody ... odtud tedy pythagorejská doktrína „Vše jsou čísla“. Jak říká Filolaus, známý pythagorejec z pátého století před Kristem: „Kdyby nebylo čísla a jeho přirozenosti, nic, co existuje, by nebylo nikomu srozumitelné ať už samo o sobě či ve vztahu k jiným věcem ... Sílu čísel lze pozorovat nejen v záležitostech démonů a bohů, ale i ve všech činech a myšlenkách lidí, ve všech výtvorech a hudbě.“

Na pythagorejce navázal Platon, který pokládal kontemplativní nahlížení matematicko-filozofických pravd za nejlepší činnost vedoucí k pravému mystickému poznání. Jak víme z předchozích kapitol, téměř nachlup stejné uvažování měl i zakladatel moderní vědy Descartes. Jen s tím rozdílem, že za matematikou neviděl mystické poznání, ačkoli ani on nebyl prost mystických zážitků.

Skrze Descartesa se matematika a mechanika staly zosobněním rozumu, a co víc, dokonalé pravdy. Matematika se stala jazykem, který musíme použít, pokud chceme vyjádřit vědeckou pravdu, model či princip. V dnešní ekonomii dokonce platí, že modely společnosti se musí tkát předivem matematiky. Ekonomický člověk je často modulem, který nepřetržitě kalkuluje marginální užitky a náklady, vyhodnocuje zisk ušlý při odpočinku a dbá na optimální alokaci svých zdrojů. A tak v tomto světě již dávno neplatí Heideggerovo „básnicky bydlí člověk“ Dnes člověk bydlí matematicky. V dnešní době převládá skrytý názor, že čím je daný problém (či jeho řešení) matematičtější, tím je také exaktnější, skutečnější, kvalitnější a „výše“ postavený na jakési pomyslné stupnici lidského poznání. Takové odpovědi pohříchu pokládáme za relevantnější a takříkajíc skutečnější nebo „pravdivější“.

Ekonom Piero Mini si všímá pozoruhodné skutečnosti. Newton potřeboval řešit fyzikální problém, a tak si sestavil vlastní kalkulus. Vynalezl svou matematiku tak, aby jako nástroj vyhovovala pozorovaným faktům, aby si zjednodušil práci a aby se mu s fakty dobře pracovalo. Ovšem ekonomie jako by se chovala úplně opačně: tvoří si svůj svět (a člověka) tak, aby vyhovoval matematice. Ale co je na té matematice, že se nám zdá být tak krásná a svůdná?

„Mnohé z toho, co se chceme dozvědět o ekonomických jevech, lze odhalit a popsat bez jakýchkoliv technických či snad matematických zdokonalení obyčejného způsobu myšlení a složitých úprav statistických údajů,“ napsal Joseph Schumpeter v roce 1933, v článku pro první číslo časopisu Econometrica. V návaznosti na jeho citát bych rád dodal, že s triviálními operacemi si abstrakce paradoxně nedokáže často poradit. Výstižně to vyjádřil například George Berkeley: „Nejjednodušší věci na světě, s nimiž jsme nejvíce obeznámeni a o nichž vše víme, jeví se kupodivu nesnadné a nepochopitelné, uvažujeme-li o nich abstraktně.“

Největším zázrakem matematického myšleni je, že se podle tohoto abstraktního, ryze lidského výtvoru do jisté míry náš svět skutečné chová. Nebo alespoň takovým dojmem působí. Řekové si této záhady byli vědomi a dávali veliký pozor na to, jak tyto dva světy (ne)propojovat. Protože matematika a čísla projevují následující vlastnosti: „Číselná jsoucna jsou sama pro sebe, mají své bytí sama v sobě, k ničemu nepoukazují, nic nepředstavují, nezastupují, neoznačují, neznamenají krom sama sebe: jsou plně dána v mysli, přístupná intelektuálnímu názoru, lze je poznávat z nich samotných.“

Později však došlo ke „ztotožnění přirozeného světa se světem geometrickým ... dosud opovrhovaná, přízemní ... povolání – počty a účetnictví ... technika a mechanika – byla povýšena nejen z nízkých řemesel na vznešená umění, ale přímo do šlechtického stavu královských věd matematických“. Za nesprávné aplikace matematika skutečné nemůže. Mohou za ně chybně vybrané proxy, tedy zástupné symboly čísel, a špatná aplikace nevhodné metody na realitu. Pokud spadne most, není to chyba matematiky, ale stavitele, který ji nesprávně aplikoval – přitom ale nemusel udělat jedinou matematickou chybu. Chyba nebývá v matematice, ale v jejím používání.

Matematika je univerzální, ale stejné jako novému jazyku se matematice (jejím pravidlům) musíme učit. V tom je její velká síla, ale i nebezpečná svůdnost – totiž když si začne nárokovat více, než jí přísluší. Je to často pýcha na kladné vlastnosti matematiky, která zanedbává její slabiny a vede k jakémusi „matematickému purismu“, či dokonce „matematickému extremismu“, jenž odmítá vše s jakoukoli mírou nepřesnosti či subjektivity. Stejné jako ekonomie není čisté dobrá či čistě zlá (je oboje), tak se to má i s ryzí matematikou.

Důležité je poznamenat, že přes svou univerzálnost není matematika neměnná. Jako každý vytvořený konstrukt je potřeba ji vyměnit, když doslouží. Pokud konstrukt „nestačí“ na to, co s ním chceme dělat, vymyslíme nový. Samozřejmě, části matematiky jako například algebra jsou jen jazyk, pomocná tautologie, nástroj, tam se asi žádného překvapení nedočkáme. Situace je však úplně jiná v základech, na kterých tato konstrukce stojí. Jak se snadno ukáže, čas od času potřebujeme „novou“ matematiku. To lze pozorovat na příkladu Russellova paradoxu. Bertrand Russell ukázal, že soudobé přemýšlení o množinách vede k nechtěným (!) výsledkům. Jinými slovy, i analytická logika je podřízena jakési hlubší, „intuitivní logice“ (jakkoli se toto slovní spojení zdá býti paradoxním). Proto bylo nutné vytvořit novou teorii množin, ve které pouze určité skupiny objektů lze pokládat za množiny. Přeskládáme je prostě tak, abychom dostali závěry, které chceme. Teorie se musela změnit, abychom se zbavili paradoxu. Není tedy ani tak otázkou, zda matematika ano, či ne, ale jde o to, která matematika.
          Podobně jako s matematikou je tomu i ve všech ostatních vědách. Považujeme je za pravdivé, dokud se nedostaneme k nepostačujícímu (neřešitelnému problému) paradoxu. Pak musíme vytvořit (vynalézt) nový přístup.

Fascinace elegancí matematiky se zabydlela v ekonomii jako v bezpečném přístavu. Asi největší nevýhoda (či osidlo) matematiky je právě v její přitažlivosti, která nás svádí ji používat příliš. Vždyť vypadá tak elegantně, stabilně, přesné a objektivně. Přitom na eleganci matematiky není nic tak překvapujícího a zázračného, pokud si uvědomíme, že jde o ryzí lidský výtvor, který ve skutečnosti „neexistuje“. Nemá žádnou spojitost s vnějším světem – tu je nutné doplnit externě, například fyzikou, stavebním inženýrstvím či ekonomii. Sama matematika je abstraktní výplod naši mysli, nic vice, nic méně. Je tak elegantní a dokonalá, protože právě k tornu byla sestrojena. Matematika de facto není skutečná. Paradoxem je, že právě v této neskutečné, abstraktní matematice hledáme (a často nalézáme) klíč ke skutečnosti.

Matematika je čistou tautologií. Jeden výrok se definuje druhým a jiný Obsah postrádá. V tomto smyslu není vědou, ale abstraktním konstruktem, jazykem, systémem vypracovaných (užitečných) formulí, které na sebe navzájem navazují. Proto může Ludwig Wittgensteinjeden z největších logiků minulého století, říci, že „logické výroky jsou tautologiemi“ a že „logika je transcendentální. Matematika je logickou metodou.“ Ano – matematika zůstává jen metodou, čistá matematika (pure math) je bezobsažná. Bertrand Russell, jeden z nejznámějších myslitelů v oblasti logiky, matematiky a filozofie, to vystihl nejlépe: „Matematiku lze definovat jako předmět, ve kterém nikdy nevíme, o čem vlastně hovoříme ani zda je dané tvrzení pravdivé.“ Ekonomům nelze upřít, že jsme pro abstraktní matematický jazyk našli řadu praktických aplikací; ovšem dobrý sluha může být také špatným pánem, a tak bohužel i zde platí Wittgensteinův výrok: „Hranice našeho jazyka jsou hranicemi našeho světa.“ Pokud se matematika stala jazykem ekonomů, musíme také počítat s důsledky, totiž že se tím náležitě omezil náš svět.

Teoretická ekonomie má jen dva možné „záchytné body“ v realitě. Tím prvním je předpokladový mechanismus, druhým empirické testování výsledku modelu. V ekonomii se však často stává nemilá věc. Model nemá ani realistické předpoklady a často se ani jeho výsledky neshodují s realitou, navíc stejná „fakta“ mohou být vysvětlena dvěma naprosto odlišnými a protichůdnými modely. Co tedy v tom případě zbývá z ekonomie? Pouze střed, úsměvná podmnožina matematiky a vysoké statistiky. Jak si všímá Piero Mini, matematika má tendenci vytlačovat jakoukoli mentální konkurenci a být nezřízená, není-li hlídána. Krásně to ilustruje následující příběh: „Platon nám ukazuje, jak v sobě Glaukon, obyčejný muž urozeného původu, objevuje prostřednictvím rozmluvy se Sokratem vášnivou lásku k oné čisté a stálé činnosti matematického myšlení, lásku, jež vyžaduje degradaci řady věcí, jichž si dříve cenil.“ Myslíme-li matematicky, mnoho věci zmůžeme, ale k mnohým jiným aspektům našeho života nám bude zavřena brána, zakázán vstup, a to k těm věcem, kterým neporozumíme jen rozumem. Přemýšlet nad duší (či láskou) matematicky je jistě možné, ale může to přinést více škody než užitku. Budeme-li za skutečné považovat jen matematizovatelné, propadne se nám například svět emocí, ducha (a lásky) do jakési nižší ontologické kategorie.

A když už jsme u emocí, jak naznačuje výše zmíněný příklad s Glaukonem, matematika sama vzbuzuje emoce (intenzivní lásku k čistému a neměnnému matematickému uvažování) a lze ji, alespoň dle Platonova svědectví, milovat, a to dokonce vášnivě. (Lze ji i nenávidět, jak známo ze školních lavic.) Pokud není matematika postavena na empirických základech, má tendenci svádět nás z cesty. Musíme si dávat pozor, aby abstrakce byla konfrontována s realitou. To bývá v teoretické ekonomii často téměř nemožné. Ekonomka Deirdre McCloskeyová ve své knize The Secret Sins of Economics upozorňuje mimo jiné na fakt, že velká část současné teoretické ekonomie není nic víc než intelektuální hra s předpoklady. „Klasický výrok ekonomické teorie zní: „Pokud je informace symetrická, existuje ve hře rovnováha,“ nebo také „pokud má člověk v následujícím smyslu, bla, bla, bla, racionální očekávání, pak tu existuje ekonomická rovnováha, na kterou nemá vládní politika vliv.“... Dobrá, a teď si představte alternativní soubor předpokladů ... Není v tom nic hlubokého ani překvapujícího: pokud změníte předpoklady, změní se i závěry ... a hrajeme si znovu a znovu a znovu, dokud se milí ekonomové neunaví a neodejdou domů ... vyjádřila jsem obdiv k čisté matematice a Mozartovým koncertům. Dobře. Ale ekonomie by měla zkoumat svět, a ne zkoumat abstraktní uvažováni.“

Mnoho ekonomů (a podstatná část laické veřejnosti) dnes zužuje ekonomii na ekonometrii. Zdá se však, že ekonomické (a jiné) modelové proroctví funguje „dobře“, pokud se realita (náhodou, či shodou okolností?) chová podle modelů, tedy pokud se příliš neodchyluje od minulých pozorování, na kterých jsou modely postavené.

Přehnaná aplikace matematiky má alespoň v případě ekonometrie paradoxně tendenci zamlžovat realitu. Jak píše nositel Nobelovy ceny za ekonomii Wassily Leontief, „nekritický entuziasmus matematického formulování má často tendenci zakrývat klíčové obsahové nuance argumentace, která probíhá za fasádou algebraické symboliky a „jistoty“ ... v žádné jiné oblasti empirického výzkumu [jako v ekonomii] nebyl použit tak masivní a sofistikovaný statistický aparát s tak irelevantními výsledky většina z nich [ekonomických modelů] je jen bezmyšlenkovitě hromadně produkována bez jakékoli praktické aplikace“. Podle významného česko-amerického ekonoma Jana Kmenty některé ekonometrické modely využívající časové řady dokonce „odsouvají ekonometrii dál od ekonomie. Je například těžko uvěřitelné, že jediné, co může člověk vyškolený v ekonomii říct o utváření HDP, je to, že je výsledkem vlivu časového trendu a náhodných (stochastických) výkyvů.“ David Hendry tento přístup vtipně kritizuje zpracováním analýzy vlivu dešťových srážek na inflaci ve Velké Británii.

Vliv se ukázal jako velmi významný. Dokonce byl výsledek významnější než při pokusu inflaci vysvětlit pomocí množství peněz v oběhu. Humorné, že? Bohužel u ekonometrických analýz často dostaneme stejně hodnotné výsledky, ale měně zřejmých absurdit. A jak potom máme zjistit, že jsou tyto výsledky intuitivně špatné, když naše intuice mlčí (anebo se ptáme špatnými otázkami)? Proto je matematika pouze důležitým nástrojem ekonoma. Ten však musí být vybavený širšími společenskovědními a historickými znalostmi. Jen tak může rozeznat takové absurdity od „více uvěřitelných“ kauzalit. Je to pravě lidská bytost uvnitř nás samých, která nás odlišuje od počítačů. Snad nejostřejší kritika ekonometrie přišla v roce 1980, kdy Jeffrey Sachs, Christopher Sims a Stephen Goldfeld napsali, že‚ „lze ještě dále a prohlásit, že konvenční metody (makroekonomického modelování) nebyly akademiky z řad makroekonomů pouze zpochybněny, ale přímo zdiskreditovány. Praxe užívání ekonometrických, modelů k předpovědí možných důsledků jednotlivých politických rozhodnuti ... je obecně považována za neobhajitelnou, či dokonce za hlavní příčinu problémů.“

Ale od ekonometrického exkurzu zpět k matematice. O matematice se často tvrdí, že je kompletní a neměnná, objektivní, neobsahuje žádné rozpory. Smrtící ránu této objektivní představě (tj. popsat celou realitu pouze pomocí několika obecně přijatelných axiomů a pravidel, jak s axiomy nakládat) zasadil v roce 1931 brněnský rodák Kurt Gödel. Matematicky dokázal (dvě věty o neúplnosti), že v žádné bezesporné teorii obsahující elementární aritmetiku nikdy nedokážeme všechna pravdivá tvrzení. Jednoduše řečeno, ne všechny matematické otázky lze spočítat, zodpovědět. Od té doby skálopevně víme, že existují oblasti, které jsou „pravdivé, ale nedokazatelné“. Dokonce i v matematice.

Jedním z přímých, důsledků je i to, že nikdy nebudeme s to dokázat vše, o čem intuitivně víme, (tedy jaksi cítíme), že je pravdivé, ačkoli to logicky nikdy neprokážeme. Naše mysl má zřejmě širší škálu mužností, jak se dobrat (ne)pravdivosti vět než postupy zachytitelné formálně. Gödelův výsledek je jedinečný tím, že přišel jako blesk z čistého nebe – něco takového nikdo nečekal – a s důsledky jeho vět se matematici i filozofové vyrovnávají dodnes. Podle Gödela může být systém buď neúplný, nebo bezrozporný, buď bude bez logických, rozporů, nebo nebude schopný popsat vše. Oboje není možné a my si mushne vybrat. I v čisté logice tedy plátí, že musíme vnímat obojí – i zde, v této výspě racionality – musíme respektovat souhru a kombinaci rozumu a intuice, citu pro pravdu. O abstraktní (modelové, a tedy i matematické) nepostihnutelnosti skutečného světa hovoří i Kierkegaard: „Je možné vybudovat logický systém, vybudovat existenciální systém je nemožné.“

Devatenáctému století dominoval determinismus, tedy přesvědčení, že vývoj světa je dán jeho současnými a předchozími stavy. Pro determinismus je obtížné vyrovnat se s nahodilostmi, spíše si tyto projevy vysvětluje neznalostí příčin těchto jevů. Newtonovská fyzika je symbolem takového přístupu. Kvantová fyzika determinismus notně oslabila, ale v ekonomii zůstává pevně zakotven. Vyjádření světa jako soustavy rovnic s počátečními podmínkami a víra, že vyhneme-li se externím šokům, můžeme popsat vývoj světa navěky, je typická pro velkou část moderní ekonomie.

Lidské chování je ovšem mnohdy špatně předvídatelné. Determinismus tedy do ekonomie patří jen omezeně a to je právě jeden ze zásadních rozdílů mezi ekonomií a newtonovskou fyzikou. Bohužel očekávání laické veřejnosti, živená mnohdy samotnými ekonomy, jsou odlišná. Se svými tlustými knihami, rovnicemi a derivacemi, Nobelovými cenami a tituly z prestižních univerzit musí být přece ekonom schopen říci, kdy skonči hospodářská krize a jaké prostředky – léky – použít, aby skončila co nejdříve. Jenže to je velký omyl. Ekonomie je stále jen obor společenský, nikoli, ač se tak občas tváří, přírodovědný či exaktní. Jen to, že používáme spoustu matematiky, z nás nedělá exaktní vědce (ostatně numerologové s matematikou pracují také).

Mimochodem, před vice než půl stoletím – snad ve všeobecné euforii po právě ukončené druhé světové válce – přišel John Keynes s následujícím proroctvím: „Není daleko den, kdy ekonomické problémy ustoupí do pozadí, kam patři, a naše hlavy i srdce se budou znovu zabývat tím, co má skutečně smysl – otázkami života, lidských vztahů, stvoření, jednání a víry.“ I přes neuvěřitelný růst bohatství se tento den zdá být stále na hony vzdálený. Z toho sice nelze vinit matematiku, jsem ale přesvědčen, že ekonomie, která – kvůli přehnané pozornosti zaměřené pouze na matematiku – často opomíjí širší společenskovědní přístup ke společnosti (neboť společnost není jen ekonomikou), a předstírá, že zcela rozumí ekonomice i celému společenskému kontextu, ekonomie, která předstírá, že dokáže předpovídat budoucnost ... tomuto pojetí je třeba dávat vinu.