GROF: To, co mne fascinuje nejvíc, se nachází v čistě psychické sféře – v říši synchronicit, spíš než v oblasti synchronizace. Když praktikujeme holotropní dýchání, velice často přitom dochází k tomu, že lidé sdílejí stejné zkušenosti, nebo že se jejich prožitky dokonale doplňují, ačkoli mezi sebou nikdy neměli žádný kontakt skrze běžné komunikační kanály. Často se stává, že navzájem ovlivňují charakter svých prožitků a po sezení malují mandaly, které jsou prakticky identické.

RUSSELL: Nemyslím si, že k těmto synchronicitám dochází zcela náhodně. Všiml jsem si, že se objevují častěji, když se nacházím v jasném a soustředěném stavu vědomí. Když se například vrátím z meditačního soustředění, mívám pocit, že se mi synchronicity dějí neustále. Jako by mi byl celý vesmír nakloněn; vše do sebe dokonale zapadá – mnohem lépe, než jsem si to kdy dokázal představit nebo naplánovat. A naopak, jsem-li ve stresu či unavený a má mysl napjatá nebo vyčerpaná, odehrává se v mém životě jen velmi málo synchronicit. Takže tato spojení podle všeho nějakým způsobem odrážejí můj vlastní stav vědomí. Zajímavý důsledek, který z toho vyplývá, spočívá v tom, že výskyt synchronicit mohu do určité míry ovládat tím, že pečuji o svůj vlastní vnitřní klid. V rámci stávajícího paradigmatu lze těmto spojením jen těžko porozumět. Měl jsem však již dost zkušeností, které mě přesvědčily, že k tomuto jevu skutečně dochází, a že tudíž musí být něco v nepořádku se současným paradigmatem.

LÁSZLÓ: Musíme si uvědomit, že k těmto synchronním účinkům a zkušenostem skutečně dochází, a zároveň to, že se odehrávají nezávisle na klasickém vztahu příčiny a následku. Přesto jsem zvědavý, zda tu skutečně neexistuje nějaký druh spojení. Jestliže se nám jej nedaří nalézt, pak je to možná proto, že jej hledáme v rámci starého paradigmatu. Možná bychom měli na jednotlivce pohlížet jako na součásti většího celku. Právě tento větší celek prochází dnes transformací a my jako jedinci se tápavě snažíme pochopit, co se to vlastně děje – nám, společenství i kultuře, v níž žijeme. Dokud pátráme po vysvětlení v jednotlivých myslích, dostáváme všechna tato paradoxní a zdánlivě ezoterická zjištění. Skutečné vysvětlení se přitom může nacházet na úrovni celku. Je však důležité si vyjasnit, o jakém druhu synchronicit a vzájemných propojení neboli koincidencí tu hovoříme: o těch, jež se týkají pouze myslí různých lidí, nebo o takových, které zahrnují jak mysl, tak hmotu?

Autor: Radek Komoráš ml. (Voda u skály)

GROF: Existují dva typy neobvyklých koincidencí, o něž se zajímám. Ten první zahrnuje jednoduše velmi nepravděpodobná nahromadění či propojení událostí. Tento typ koincidence poprvé popsal rakouský vědec Kammerer, jehož zkušenosti vylíčil Arthur Koestler ve své knize The Case of the Midwife Toad (Případ ropušky starostlivé). Poznámka číslo 1 Kammerer byl fenoménem synchronicity fascinován. Jednoho dne se mu například stalo, že se objevilo stejné číslo na jeho tramvajovém lístku a na vstupence na divadelní představení, na které se večer chystal. A navíc mu je v tentýž den dal jeho známý jako své telefonní číslo, o něž ho požádal.
          Carl Gustav Jung citoval Kammererova pozorování ve svém článku „Synchronicita jako princip akauzálních souvislostí“ Poznámka číslo 2 a zmínil se přitom o ještě neuvěřitelnějším příběhu, který se týká jistého pana Deschampse a vzácného švestkového pudinku. Pan Deschamps dostal poprvé tento pudink jako dar k narozeninám od svého přítele pana de Fontgibu. Podruhé se s ním setkal o rok později, když ho uviděl na jídelním lístku jedné pařížské restaurace. Když si ho objednal, zjistil, že poslední porci této lahůdky si právě objednal v jiné části restaurace stejný pan de Fontgibu, který ho s ní seznámil. Náhodou byl zrovna v Paříži a „náhodou“ vešel do stejné restaurace jako pan Deschamps.
          O mnoho let později se pan Deschamps setkal se stejným pudinkem potřetí, tentokrát na večírku, na nějž byl pozván a kde byl tento pudink servírován. Pomyslel si, že jediné, co zde chybí, je jeho přítel pan de Fontgibu. Náhle se ozval domovní zvonek a objevil se pan de Fontgibu, který vypadal zmateně a v rozpacích. Přišel na toto třetí setkání s pudinkem omylem, jelikož mu dal někdo nedopatřením chybnou adresu. Jen stěží jsem ochoten přijmout, že tyto mimořádné koincidence jsou čistě náhodné – jsou totiž astronomicky nepravděpodobné. Mám sklon spatřovat v nich dílo kosmického šibala, který píše scénář reality.           Ještě pozoruhodnější je druhý typ koincidence, kdy na jedné její straně je vnitřní psychická zkušenost a na druhé straně událost v konsensuální realitě, v materiálním světě. Jungovým slavným příkladem je zlatý chroust, který narazil na okno jeho pracovny právě ve chvíli, kdy analyzoval sen své pacientky o egyptském skarabeovi. Podobnou vlastní zkušenost popsal i Joseph Campbell. Odehrála se v době, kdy psal svou knihu The Way of the Animal Powers (Cesta zvířecí síly). Poznámka číslo 3 Žil v té době na Manhattanu ve čtrnáctém poschodí výškové budovy. Jeho pracovna měla dvě řady oken, z nichž jedna byla obrácená na Šestou avenue a druhá na řeku Hudson. První řadu oken Campbell téměř nikdy neotvíral, jelikož pohled na Šestou avenue nebyl nijak zajímavý. Když psal kapitolu o mytologii afrických křováků z pouště Kalahari, v níž je důležitou hrdinskou postavou kudlanka nábožná, byl obklopen články a obrázky, které se k ní vztahovaly. Uprostřed své práce pocítil náhle nutkání otevřít jedno z oken, které bylo obvykle zavřené. A tam, ve čtrnáctém poschodí výškové budovy na Manhattanu, šplhala vzhůru po stěně kudlanka nábožná. Jaká je pravděpodobnost, že se něco takového stane náhodou?
          Vypozoroval jsem, že k synchronicitám dochází častěji u lidí, kteří procházejí hlubokou psychospirituální transformací, jež souvisí se smrtí ega a znovuzrozením. Tato zkušenost vede obvykle k četným významným změnám v systému hodnot a v celkové životní strategii dotyčného člověka. Lidé se stávají schopnějšími žít v přítomnosti a s větší radostí a chutí do života. Opadá u nich zájem o rigidní sledování určitých cílů. Jejich život se přestává podobat boxerskému zápasu a vhodnějším přirovnáním se pro něj stává bojové umění, anebo ještě lépe surfování. Když surfujete, nemůžete se rozhodovat, kam se vydáte, jednoduše musíte jet na vlně. Tito lidé místo toho, aby svou cestu k budoucímu cíli silou válcovali a bojovali s nepřáteli a s překážkami, jednoduše vnímají, kam se energie pohybuje a jak do ní mohou nejlépe zapadnout. Jednoduše plují s proudem. Velmi se to podobá taoistickému wu-wej, Poznámka číslo 4 kreativnímu klidu či „konání skrze bytí“.
          Takto se život stává stále snadnějším a – což je dosti zvláštní – také tvořivějším, produktivnějším a užitečnějším. To je chvíle, kdy se začínají objevovat synchronicity a podporovat a nečekaně usnadňovat vše, co děláme. Naše konání neslouží jen našemu osobnímu prospěchu, ale prospěchu většího společenství. Vynořuje se v nás pocit hlubokého spojení s ostatními lidmi a potřeba služby, spolupráce a synergie. Člověk pociťuje vděčnost za rozdíly a nárůst tolerance a vnímá svou přináležitost do lidské rodiny, přírody a vesmíru. Zároveň výrazně vzrůstá naše ekologické uvědomění a ekologická citlivost.

LÁSZLÓ: Když se v naší vlastní mysli, nebo dokonce v myslích lidí, které známe, setkají zdánlivě odlišné události, vždy se můžeme snažit vysvětlit je odkazem na paměť a vzpomínkové asociace. Ale když událost, která se odehrává v mysli určitého člověka, vstoupí do sychronistického vztahu s událostí, která se odehrává vně jeho lebky, ve fyzickém světě, pak máme co dělat s úplně jiným fenoménem. Zde potřebujeme zcela odlišný výkladový rámec. A právě to představuje vzrušující výzvu pro moderní výzkum rozsahu a schopností mysli a vědomí.

Začátek článku    Titulní stránka