Změny, k nimž dnes dochází v lidských i pozemských záležitostech, sahají za jakékoliv paralely s historickými nebo kulturními proměnami, jak je známe z minulosti. Nelze je srovnávat s přechody od klasického období ke středověku nebo od středověku k moderní době. Změny, kterými procházíme, sahají daleko za civilizační procesy, dokonce i za samotný lidský proces – do biosystémů a dokonce do samotných geologických struktur Země (...).

Naše problémy jsou primárně problémy makrofázové biologie. Integrální fungování celého komplexu biosystémů planety je něco, čemu biologové nevěnují téměř žádnou pozornost. Až teprve James Lovelock a někteří další současní vědci začali uvažovat o této rozsáhlejší škále chodu života. Toto prodlení nepřekvapuje, jelikož my sami jsme v každé fázi našeho lidského usilování doslova polapeni v mikrodimenzích. Můžeme to vidět v právu i v lékařství a také v dalších oborech, stejně jako v biologii.

Biologie makroprocesů se zabývá pěti základními oblastmi: zemí, vodou, vzduchem a životem – a tím, jak tyto sféry jedna s druhou vzájemně interagují a umožňují, aby planeta Země byla tím, čím je – a další velice mocnou sférou: lidskou myslí. (...) Je zřejmé, že lidský modus vědomí je schopen jedinečně pronikat do rozsáhlejšího fungování živých planetárních systémů. Toto zasahování je tak mocné, že lidstvo vytvořilo další oblast, jíž bychom mohli nazvat technosférou; jde o způsob kontrolování procesů planety za účelem prospěchu lidí na úkor jiných modů bytí. Dokonce lze uvažovat o tom, že technosféra se ve své služebnosti industriálně-komerčním účelům stala nekompatibilní s dalšími sférami, jež vytvářejí základní funkční kontext Země.

Autor: Radek Komoráš ml. (Stromy na obzoru)

Ta nejdůležitější a přitom nejprostší otázka, která je před námi, zní: do jaké míry může být tento technologicko-industriálně-komerční kontext lidského provozu kompatibilní s integrálním fungováním ostatních živých systémů planety? Zdráháme se uvažovat o našich aktivitách jako o inherentně nekompatibilních s integrálním fungováním různých součástí planetárních systémů. Nicméně v tomto případě nejde jen o proměnu našich způsobů chování v menším měřítku jako je recyklování, zmírňování znečištění, omezování naší energetické spotřeby i našeho užívání automobilů nebo uskutečňování menších rozvojových projektů. Jde o současný industriální systém jako celek. Naše úsilí bude marné, pokud ho zamýšlíme akceptovat. Musí dojít k nezbytným krokům, v nichž půjde o něco víc: musí nastat také nová éra ve vztazích člověka a Země.

Náš současný systém, který je založen na plundrování pozemských zdrojů, určitě spěje ke svému konci. Nemůže pokračovat. Lze říci, že průmyslový svět tak jak v současné době v globálním měřítku funguje, je definitivně v koncích. Neexistuje cesta ze současné recese v kontextu našich stávajících komerčně-industriálních procesů. Tato recese není jen finanční nebo lidskou krizí. Jde o krizi samotné planety. Země nemůže udržovat takovýto industriální systém, ani jeho devastující technologie. V budoucnosti bude mít industriální systém svá stádia zdánlivé obnovy, ale ty budou menší a krátkodobé. Větší pohyb se odehrává ve směru jeho rozložení. Dopad našich současných technologií sahá za to, co může Země snést. (...)

V hodnocení naší současné situace jsem konstatoval, že jsme již ukončili kenozoickou éru geo-biologických systémů planety. 65 miliónů let rozvoje života skončilo. K vyhynutí dochází v různém měřítku ve všech životních systémech už od závěrečné fáze mesozoika.
          Obnova života v nějakém kreativním kontextu vyžaduje, aby vzniklo nové biologické období, tedy období, v němž by lidstvo na Zemi žilo v takových vztazích, které by byly oboustranně obohacující pro něj i pro Zemi. Tento nový modus bytí planety charakterizuji jako ekozoickou éru, čtvrtou v pořadí ve sledu životních epoch doposud identifikovaných jako paleozoikum, mesozoikum a kenozoikum. Když však s tímto návrhem ekozoické éry přicházíme, musíme definovat jedinečný charakter této vznikající epochy.

Navrhuji pro ni název „ekozoická“ jako vhodnější označení než „ekologická“. Eko-logos odkazuje k pochopení interakcí věcí. Eko-zoický je spíše biologický pojem, který může být použit pro označení integrovaného fungování živých systémů v jejich vzájemně se obohacujících vztazích.
          Ekozoickou éru lze uskutečnit pouze prostřednictvím samotného integrálního společenství života. Jestliže jiné periody byly označovány názvy jako „plazí“ nebo „savčí“, tato ekozoická éra musí být identifikována jako éra integrálního společenství života. Proto, aby mohla vzniknout, je po lidské součásti tohoto širšího společenství požadováno splnění určitých speciálních podmínek, protože ačkoli tato éra nemůže být antropocentrickou periodou života, může vzniknout jen za určitých předpokladů, které souvisejí především s lidským porozuměním, respektive s naším rozhodnutím a aktivním působením, jež na jeho základě rozvineme. Když o těchto podmínkách uvažujeme, můžeme dospět k následujícím závěrům:

První podmínka je spojená s pochopením, že univerzum je společenstvím subjektů, nikoli sbírkou objektů. Každá bytost má svou vlastní vnitřní formu, svou vlastní spontánnost, svůj hlas, svou schopnost sama sebe vyjadřovat a představovat ostatním součástem vesmíru v subjekt-subjektovém vztahu. Jelikož to platí všude ve vesmíru, platí to zvláště pro každou bytost společenství Země. Každá součást Země je nedílně spojena s každou její další součástí; platí to samozřejmě také pro vzájemné vztahy všech jejích živých bytostí.

Ukončení kenozoické éry v historii Země bylo způsobeno neschopností lidí industriálních kultur vztahovat se k Zemi a různým projevům jejího bytí intimním způsobem. Někdy od časů Descarta v první polovině 17. století se lidé Západu ve svém postoji dominantních bytostí stali vůči ne-lidským součástem planety autističtí. Jakkoli lidé svět přírody zneužívali i předtím, byl jimi ve své biologické existenci chápán jako svět obsahující „animu“, tedy duši. Každá živá bytost byla podle toho oduševnělou bytostí, bytostí s hlasem, který promlouval do hloubek lidských zázraků i božských mystérií, který byl zcela jasně slyšen básníky a hudebníky, vědci, filosofy a mystiky světa a také zvláštní citlivostí dětí. Descartes, dá se říci, zabil Zemi a všechny její živé bytosti. Pro něho byl přírodní svět stroj. To člověku nenabízelo žádnou možnost vstoupit do vztahu společenství. Západní lidé se tak ve svých vztazích k okolnímu světu stali autističtí. Nemohlo existovat žádné společenství s ptáky či jinými zvířaty nebo s rostlinami, protože to všechno byla mechanická zařízení. Reálná hodnota věcí byla redukována na jejich ekonomickou hodnotu. Destruktivní antropocentrismus vstoupil do bytí.
          Tato situace může být napravena pouze rozvinutím nového způsobu vzájemných vztahů mezi lidmi a přírodním světem s jeho rostlinami a zvířaty na moři i na zemi. Pokud tohle nebereme vážně, nemůžeme očekávat nějaké významné odstranění současných bolestí, které jsou zakoušeny po celé Zemi.

Tuto schopnost intimního vztahu je třeba také rozšířit vůči atmosférickým fenoménům i vůči geologickým strukturám a jejich fungování. Kvůli tomuto autismu příslušníci mojí generace nikdy neslyšeli hlasy toho ohromného množství obyvatel planety. Nežili ve společenství s ne-lidským světem. Vydávali se na mořské pobřeží nebo do hor za rekreací, za okamžiky estetické radosti. Ale takovéto zkušenosti byly příliš povrchní na to, aby se mohly rozvinout ve skutečnou úctu nebo vztah intimity. Žádnou citlivost jsme neprojevovali vůči silám, které jsou obsaženy v různých fenoménech přírodního světa, žádnou hloubku bázně, která by mohla krotit naše napadání přírody ve snaze vydobýt si z ní jakýkoli náš lidský profit – a to dokonce i kdyby to mělo znamenat roztrhání celé stavby planety na kusy.

Autor: Radek Komoráš ml. (Zahrada)

Druhá podmínka vzniku ekozoické éry souvisí s uvědoměním, že Země žije a může přežít jenom ve svém celkovém integrálním fungování. Nemůže nikdy přežít v podobě fragmentů, tak jako žádný jiný organismus takto nemůže přežít. Přesto Země není globálně jednotvárná. Je to diferencovaná jednota, která musí být udržována v integritě a vzájemných vztazích svých mnoha bioregionálních kontextů. Vnitřní soudržnost přírodních systémů vyžaduje sladění lidského osídlení s dynamikou života regionu. Uvnitř regionu musí lidské právo na osídlení respektovat právo habitatu i pro ostatní členy tohoto společenství života. Jen plně komplexní projev života může udržet vitalitu bioregionu.

Třetí podmínka započetí ekozoické éry souvisí s poznáním, že Země je jednorázovým darem. Nevíme, jaké množství energie je v Zemi obsaženo, neznáme její možnosti, ani její omezení. Musíme rozumně předpokládat, že dnes Zemi hrozí nevratné poškození hlavních vzorců jejího fungování a dokonce i deformace možností jejího dalšího vývoje. Ačkoli po velkém vyhynutí na konci paleozoika a v mesozoické éře život přežil a došlo k jeho dalšímu rozvoji, nebyl tehdy tak vysoce rozvinut, jako je tomu dnes. Ani nebyly v těch dobách podmínky života negovány takovými změnami, jaké jsme způsobili později svým zamořením planety.

Život na Zemi současný úpadek kenozoika jistě přežije, my však nevíme na jaké úrovni svého rozvoje. Jednoduché buněčné formy, hmyz, hlodavci, rostliny a množství dalších forem, které se nacházejí po celé planetě – ty jistě přežijí. Avšak krutá ztráta deštných pralesů, plodnosti půd, rozmanitosti druhů a příležitostí pro přežití rozvinutějších druhů zvířat, důsledky, jež má zmenšení ozonového štítu pro zvířecí svět, rozšiřování pouští, znečišťování velkých jezer, chemická nerovnováha atmosféry – to vše jsou znaky poruch v měřítku, které může obnovu jejich dřívější velikosti znemožnit; každopádně v časovém rámci, který je dostupný pro naše lidské způsoby uvažování nebo plánování. Téměř jistě jsme byli v těchto posledních stoletích svědky velkolepého vyvrcholení rozkvětu Země.

Autor: Radek Komoráš ml. (Potok u lesa)

Čtvrtá podmínka pro vznik ekozoické éry je spojena s uvědoměním, že Země je prvotní a lidé jsou odvození. Současný pokřivený názor je takový, že lidé mají primární význam a Země a její integrální fungování jsou až druhotné – tato patologie se projevuje v různých lidských institucích. Jediný pro lidi akceptovatelný způsob, jak efektivně na Zemi existovat spočívá v tom brát nejprve ohled na celé pozemské společenství a počínat si jako jeho integrální členové. Země se musí stát primární starostí každé lidské instituce, profese, programu a činnosti, včetně ekonomiky. V ekonomice nemůže být brán první zřetel na lidské hospodářství, jelikož lidské hospodářství neexistuje před hospodářstvím Země. Jen pokud hospodářství Země nějakým způsobem integrálně funguje, může být i lidské hospodářství efektivní. Hospodářství Země může přežít ztrátu své lidské součásti, ale pro lidské hospodářství neexistuje žádný způsob, jak přežít nebo prospívat odděleně od ekonomiky Země. Je absurdní snažit se o vzrůst hrubého národního produktu tváří v tvář úpadku „hrubého produktu Země“.
          Primát společenství Země se týká také lékařství a práva i všech dalších lidských aktivit. Zvláště v lékařství by nám mělo být jasné, že nemůžeme mít zdravé lidi na nemocné planetě.

Dříve než může být lékařství nějak prospěšné lidskému zdraví, musí svou pozornost nejprve zaměřit na ochranu zdraví a dobrého bytí Země. Stejně je tomu v soudnictví – stavět právní administrativu na právech lidí a na jejich neomezené svobodě využívat přírodní svět znamená ho otevřít nejhorším predátorským lidským instinktům. Nejdříve musí být vyjádřena prvotní práva celého pozemského společenství a teprve v jejich rámci je možné artikulovat práva a svobody lidí.

Pátá podmínka pro vznik ekozoické éry spočívá v uvědomění, že existuje jedno společenství Země. Neexistuje nic takového jako lidské společenství nějak oddělené od společenství Země. Lidská komunita a přírodní svět půjdou do budoucnosti jako jedno integrální společenství, nebo budou na této cestě zakoušet neštěstí. Existuje jen jedno společenství Země, jakkoli diferencované ve svých způsobech vyjádření – jeden ekonomický řád, jeden zdravotní systém, jeden morální řád, jeden svět posvátného.

Když předkládám tento náčrt vznikající ekozoické epochy, jsem si zcela vědom, že takováto koncepce budoucnosti, kdy se lidé budou vztahovat vůči Zemi způsobem, jenž bude pro ně i pro Zemi navzájem obohacující, je ve své formě mýtická; právě tak jako jsou koncepce epoch jako paleozoikum, mesozoikum a kenozoikum mýtickými mody chápání kontinuálního procesu, a to i když se tento kontinuální proces vyznačuje neurčitým počtem diskontinuit v rámci kontinuity procesu samotného.

Snažím se nastínit obrysy nové mýtické formy, která by vyvolala kreativní vytržení, následující po onom destruktivním vytržení, jež ovládalo naši západní duši v posledních stoletích. Jednomu vytržení můžeme čelit pouze jiným, opačným vytržením. Jen tak můžeme evokovat vizi stejně jako psychickou energii, jež jsou potřebné k tomu, aby pozemská komunita byla schopná úspěšně vstoupit do své příští důležité tvůrčí fáze. Velikost možností, které se před námi nacházejí, musí být nějakým způsobem zakoušena v anticipaci. Jinak nebudeme mít psychickou energii snášet bolest, kterou vyžaduje transformace. (...)

Doufám, že budeme schopni vést a inspirovat naši příští generaci v jejím úsilí vytvořit budoucnost. Jinak budou pouze přežívat se všemi svými resentimenty uprostřed zničené infrastruktury industriálního světa a ruin samotného světa přírody. Výzva sama je už předurčena. Pro novou generaci neexistuje žádný způsob, jak této konfrontaci uniknout. Úkol, k němuž je volána a osud, který je před ní, nejsou nicméně jen její záležitostí. Lidská bytost je spojena s každou pozemskou bytostí, s celou planetou. Celý vesmír je zapojen. Úspěšný vznik ekozoické éry může být tedy dnes pokládán za velký kreativní úkol samotného vesmíru. Jen v kontextu velkého příběhu univerza může být plně pochopen.