V době, kdy žil René Descartes zachvátila evropský svět hluboká skepse a nejistota. To, co se zdálo být do té doby zcela jisté a nezvratitelné (zejména křesťanské Zjevení) se nyní díky vzájemným sporům o výklad Bible zcela zhroutilo. Důsledkem byl i válečný rozvrat. Veškeré jistoty (jako již tolikrát v historii) byly zpochybněny. A v této chvíli jediný možný krok: nezpochybnitelným základem všeho učiní bezprostřední sebejistotu myslícího subjektu. A to je právě to, co nás zajímá. Filosofie René Descartesa vedla ve svém dalším vývoji k tak zvanému objektivnímu vědeckému názoru, který velice nerad pracuje s takovými pojmy, jako je „subjekt“. To má ale jednu důležitou vadu: samotný tento pohled na svět je určité subjektivní pojetí světa (jak jsme již naznačili a jak ještě ukážeme), ničím více.

Mladší badatelé nabyli přesvědčení, že se vše zcela jistě podaří vysvětlit vzájemnými interakcemi neživých atomů hmoty. Jakýpak tedy subjekt? Důraz je jen a jen na tom, co je hmotné. Svět chápaný jako objektivní, tj. hmotná realita, nezávislá na jakémkoli subjektu, to je přesně to, oč běží. A co je to vlastně ten „subjekt“? Všichni si přece byli jisti, že v budoucnosti se zcela jasně prokáže, že se jedná toliko o doprovodný jev složité interakce neživých atomů a molekul. Tak co bychom se tím vůbec zabývali.

Ještě dnes většina psychologů protestuje, když jim někdo řekne, že se zabývají vědou o duši, což vyplývá z názvu jejich vědy. Podle nich žádná duše totiž neexistuje, nanejvýše mozkové funkce. A je to. Ve vědeckých kruzích ceněné publikace mají názvy typu Mozek a jeho duše a podobně. Je to ale opravdu tak jednoduché? Jak vznikl tento svět objektivní, hmotné a na čemkoli subjektivním nezávislé reality? To nám řekne sám její zakladatel, francouzský filosof a matematik René Descartes, který ve svém nejvýznamnějším spise napsal:
          Viděl jsem, že pokud budu předstírat, že nemám tělo a že neexistuje svět a místo pro moji existenci, nemohu přes to všechno předstírat, že neexistuji ... Z toho jsem poznal, že jsem substancí, jejíž esencí nebo přirozeností je jednoduše řečeno myslet, a která nepotřebuje ani místo ani hmotné věci, na kterých by byla závislá její existence. Podle tohoto toto „Já“ – tj. duše, prostřednictvím které se stávám tím, čím jsem – je naprosto odděleno od těla a snadnější je poznat než tělo.

Není to úžasné? Objektivní svět, který vedl k takovému důrazu na vesmír nazíraný jako neživý hmotný stroj, který chápe veškerou subjektivitu jen jako cosi druhotného (tj. od hmotných prvků odvozeného), je založen na zkušenosti duše podobné Bohu a nesmrtelné, která poznává přírodní zákony svým rozumem, neboli na zkušenosti absolutního a nehmotného subjektu.

Vše, co se týká tělesnosti, od toho velkoryse odhlíží, protože, jak říká René Descartes, tento absolutní subjekt je snadnější poznat, než tělo, s tím, tj. s tělem, jakoby nechce mít tento božský rozum nic společného. Jedná se přímo o druh mystické zkušenosti, která René Descartesa fascinovala celý život, když už pomineme, že to byl hluboce věřící člověk. Vždyť se ztotožňoval s božským rozumem, že? Jak je to možné? Je to vlastně logické. Jen absolutní subjekt si může sám před sebou hrát na to, že žádný subjekt vlastně neexistuje a přitom sám sebe touto hrou současně potvrzovat. Nikdo jiný to učinit nemůže.
          Myšlení René Descartesa bylo však jakýmsi završením. Některé současné vzdělané ženy říkají, že to je vlastně typicky mužský pohled na svět.
          Pohled na svět, který odděluje subjekt a objekt, duši a tělo, kvalitu a kvantitu a podobně je opravdu charakteristický ještě pro devatenácté století, ale v posledních padesáti letech (nejméně) se již tento pohled začíná měnit. Fyzikové již od začátku 20. století, od vzniku kvantové teorie, vědí, že subjekt hraje v pozorování přírody svou nezanedbatelnou roli a že ho nelze z pozorování vyloučit, jak se domnívali dříve. Kromě toho také vědí, že každý fyzikální objekt je výslednicí úžasné sítě kosmických vztahů, tedy že vše, co existuje, je dáno jen a jen relativně, tj. jako výslednice vzájemných kosmických vztahů. O tom nás ostatně poučil Albert Einstein.

Frans Hals René Descartes (1648)

Když se tyto vztahy začnou měnit, mění se i pozorovaný objekt, třeba i jeho hmotnost. Zvyknout si na něco podobného bylo pro naše předky velice těžké. Staří indičtí mudrci tuto skutečnost však již nahlédli dávno. To jen evropští filosofové, ovlivněni svou vlastní tradicí absolutní existence, se domnívali, že příslušné části indických textů je třeba překládat tak, že mluví o světě, který ve skutečnosti neexistuje.

René Descartes a po něm Isaac Newton byli přesvědčeni, že je možné rozlišovat mezi lidským „já“ a světem a v důsledku tohoto rozlišování se věřilo, že je svět možné popsat objektivně, tj. bez zmínky o lidském pozorovateli. Takovýto objektivní popis se stal pro celou vědu ideálem. Moderní fyzika však ukázala, že vesmír je třeba chápat jako dynamický a nedělitelný celek, který vždy zahrnuje zásadním způsobem i pozorovatele. Tradiční pojmy, jako je prostor, čas, a podobně (pokud je chápeme izolovaně), zde prostě ztrácejí svůj význam. A ještě několik slov vynikajícího znalce kvantové teorie profesora Richarda Feynmana, která vypovídají o povaze našeho světa.

Nicméně, něco z oné manýry, která předstírá objektivní postupy, si vědecká veřejnost stále uchovává. Vědci se často tváří, jako by to byly čisté duše bez těl (a dodejme i bez obyčejné lidské odpovědnosti). O vědě se předpokládá, že na rozdíl od jiných lidských činností je jednoznačně objektivní a není poznamenána vedlejšími zájmy a běžnými lidskými city. A přesně takovou ji chtěl mít i René Descartes, který žil v době těžkých náboženských sporů. Toužil po tom, aby existoval prostor, kde by bylo možné se přesvědčit, kdo má pravdu. Již tehdy ovšem za cenu toho, že z tohoto prostoru vyloučil vše, co není měřitelné a na čem lidem obvykle nejvíce záleží, například city. Vědecké publikace jsou psány například stále v neosobním stylu, a podobně. Jenže skutečnost je podstatně složitější.

Samozřejmě, že ve vědě nejde jenom o zisk a různé vedlejší zájmy. Bádání je fascinující činností i tehdy, když vědci nepředstírají, že se pohybují ve světě absolutní objektivity. Docela přece stačí, když se snaží jednat lidsky slušně a rozvíjejí profesionální poctivost, která nedovoluje druhé podvádět, byť v jakémkoli vyšším zájmu. Jestliže takovémuto, pokud možno nestrannému postupu říkáme objektivita, pak je všechno v nejlepším pořádku.
          Ale položme si ještě jednu důležitou otázku: Jak vlastně došlo k ostrému oddělení subjektivního a objektivního? Z prožitku René Descartesa, který byl navýsost subjektivní a v subjektu zakotven, něco takového přímo odvoditelné není. Svět renesančních učenců byl pak nadmíru oživený, tak jak k tomu vlastně došlo?