Organizátoři workshopu na téma Strach mne požádali o krátké úvodní zamyšlení nad tímto tématem z pohledu filosofické antropologie. Následující úvaha si tedy nečiní hlubší teoretické nároky, nemá ani aspiraci vědeckou. Rád bych zde nadhodil jen několik námětů pro nastávající diskusi. Chci se podívat na tři v nadpise uvedené fenomény jako na antropologické konstanty. Chápu je jako specifické rysy lidství, jež nás odlišují od ostatních živých bytostí. Všechny tři jsou založeny na specificky lidské schopnosti prostoupit instinkt, který člověka v podstatné míře osvobozuje, ale zároveň jej otevírá nejistotě, dává mu prožitek minulosti a budoucnosti. Díky této schopnosti má člověk schopnost žít život dvakrát, nejen jako život aktuálního prožitku, ale také v reflexi, v níž prožité žije jaksi ještě jednou, respektive se projektuje do očekávání.

Nechci začít strachem, ale smíchem, protože ten zažíváme v individuálním životě dříve než strach. Novorozeňata se začnou usmívat po několika týdnech života a humánní etologové jsou vcelku zajedno, že se jedná o instinkt, dítě se usmívat neučí, usmívají se i od narození hluchoslepé děti, které úsměv nemohly odkoukat ani odposlechnout. Novorozeně se usmívá, protože chce příznivě naladit bytosti ve svém nejbližším okolí, které ve „věku úsměvu“ začne rozeznávat. Úsměv a smích chápu v lidském chování jako výraz nejistoty a snahu ukázat, že jsem „hodný“ – zájmu, porozumění a péče. Z úsměvu se později vyvine smích jako pozitivní reakce na to, že nám „sklaplo“. Zvířata reagují na takovou situaci instinktivně, vztekem a tento instinkt s nimi máme společný. Tak jak se lidmi stáváme, protože lidské bytosti se lidskými nerodí, ale stávají v průběhu dlouhého socializačního procesu, přicházíme i na to, že reagovat na chyby a neúspěchy vztekle není produktivní a nepůsobí prosociálně. A tak se smějeme, když nám sklaplo a protože člověk je bytost chybující, smějeme se, když nám sklaplo, smějeme se původně sami sobě a druzí se k nám s úlevou přidávají.

Autor: Jan Sokol (Květ Čekanky)

Smích má ale, podobně jako všechna chování své pervertované podoby. V sociálním prostředí se rychle naučíme smát se druhým, i když oni se nesmějí. Mezi smíchem a výsměchem je tedy důležitý rozdíl. Zatímco smích uvolňuje napětí a společenství upevňuje, což obojí nám dělá dobře na duši. Výsměch bolí, zanechává v svém objektu osten. Ten může být minimalizován tak, že se sobě smějeme i s ostatními. To však není častější případ, obvykle máme potřebu výsměch opětovat a hledáme příležitost, jak sladkou pomstu co nejlépe uplatnit. Nechci zde zabíhat do rozboru důsledků pervertovaných forem chování, které z výsměchu pramení. Proto jen poznamenám, že moderní smíchová kultura zapomněla na původní smysl smíchu a spojila smích se zábavou. Smějeme se tomu, co je směšné, co bylo vytvořeno pro smích, nikoli důsledkům vlastního selhání ve snaze o nalezení porozumění u druhých, ale proto, že jsme si za smích zaplatili, termín „bavič“ vznikl velmi nedávno, v českých poměrech teprve v posledním půlstoletí.

Strach má některé rysy blízké smíchu, je také lidskou reakcí na tíživé důsledky vědomí konečnosti lidského života. Zvířata nevědí o své konečnosti, žijí beze strachu z budoucnosti, beze strachu před smrtí, jsou v jistém smyslu nesmrtelná. Samozřejmě zvířata důvěrně znají pocit ohrožení, ale toto ohrožení je zpravidla bezprostřední. Jako chlapce mne stresovalo sledovat v přírodovědných filmech z afrických stepí, jak se antilopy a pakoně bezstarostně procházejí poblíž smečky povalujících se lvů. Proč neutečou, proč nemají strach? Protože poznají, že nejsou ohrožena, pečlivě sledují chování predátorů, ale teprve, když zachytí signál „kořist“, stimuluje je to k útěku před smrtí. Nemohou trávit celý život na útěku, jsou to býložravci a potřebují mnoho času ke konzumování a trávení potravy. Jejich skupinové soužití je vybaveno pevnou sociální výztuží, která stanoví, který jedinec ze stáda je kompetentní a odpovědný za vydání signálu k útěku. Ostatní se na něj spoléhají, a on pak podle druhu a situace, utíká buď jako první nebo jako poslední. Také tady vládne instinkt, autorita, potřebná k vydání a převzetí rozkazu je jednoznačně určena. V lidských společnostech to takhle nefunguje, autorita není jednoznačná a převzetí rozkazu zanechává v lidském jedinci osten podobný ostnu výsměchu. K lidské přirozenosti patří potřeba hodit stres z přijatého rozkazu, původním rozkazem je zřejmě rozkaz k útěku před smrtí, na někoho jiného. E. Canetti, v knize Masa a moc dává tuto potřebu do souvislosti s dlouhodobým procesem konstituce lidskosti, který nazýváme výchovou, disciplinací, a konstatuje, že populace, které se naučily jezdit na koni dříve než chodit, jsou v procesu disciplinace úspěšnější, něž společnosti žijící bez koní. Předávají osten přijatého rozkazu koni, který s převzetím příkazu nemá problém.

Autor: Jan Sokol (Koniklec)

Strach na rozdíl od naděje je pocit znepokojení z blížícího se zla. Naděje je příslibem dobra, a oba ambivalentní city patří k základním citům náboženským. Ačkoli je strach obvykle předmětně orientován, může být také způsobován nepředmětně, pak obvykle hovoříme o úzkosti, kterou existenciální analýza chápe od časů Kierkegaardových jako ontologický pocit, v němž člověk může objevit nejen svoji osobu, ale také ohroženost nicotou a absurdní povahou života, který ztratí oporu v náboženské zkušenosti.

Původní modalitu života můžeme tak kierkegaardovsky chápat jako estetické stádium, žití v okamžiku a z okamžiku. Požitek se těší z každého probíhajícího momentu, a člověk záliby (amateur) je charakterizován jako bytost, která se odmítá vázat, požaduje a akceptuje svobodu, ale bez odpovědnosti. V Kierkegaardově smyslu má takový člověk rysy svůdce, to dnes poněkud stěžuje pochopení toho, co má nábožensky založený autor na mysli: požitek se proměňuje v žádost, touha zůstává nenaplněna, neuspokojena, a neukojené žádosti – v původním starozákonním smyslu – právě zde se rodí hřích, probouzí se odpovědnost, která se hlásí ve svědomí. Z takto probuzené kritiky, příkladem budiž sokratovská ironie, se rodí vyšší stádium lidskosti, klasikem charakterizované jako stádium etické, stádium niterně pojímané povinnosti, zdroj příkazu není mimo mne, ale v mém niterném vědomí. Tak se rodí počestný občanský život slušných lidí zvládajících každodennost. Každodennost občanského života má, nahlíženo z vnějšku, neodolatelně komické rysy. Proto se Sókrates v Athénách minus pátého století stane terčem Aristofanova výsměchu, proto mluví v devatenáctém století Kierkegaard o humoru jako síle prolamující etické stádium.

Autor: Jan Sokol (Zvonek-ženich)