O vztahu vědy a umění toho bylo napsáno tolik, že bude dobré hned na začátku zaujmout postoj k některým přístupům k tomuto vztahu a tím i říci, o čem tento text nebude.

Nebude o vnějších podobnostech a souvislostech, o tom, jak se umění a umělci nechali inspirovat soudobými vědeckými teoriemi, jak nacházeli ‚estetické hodnoty‘ ve vědeckých ilustracích, grafech, fotografiích mikro a makrosvěta, v poslední době např. ve vizualizacích deterministického chaosu a fraktální geometrie. Vědci pohlížejí na tyto aktivity s jistou úctou a obdivem, v principu však především shovívavě. Vědí přece, jak to opravdu je, a umělecká díla jsou pro ně jakousi ilustrací, výtvarným doprovodem, či spíše dekorací vědeckých teorií. Poznávací hodnotu ovšem nemají žádnou. Ostatně, důsledně vzato, zastávají tento postoj i vůči vlastním vědeckým ilustracím (obrázkům, grafům, schématům apod.); i ty jsou jen pomůckou, kterou je třeba po pochopení skutečného obsahu odhodit. Atomy nejsou kuličky, obrázek trojúhelníku není trojúhelníkem a vzhled živých bytostí do pravé biologie nepatří. Fraktály (zvláště jejich vybarvení) jsou jen vizualizací určitých iteračních procesů, které samy jsou bezbarvé a bezčasové. Jistě, pro matematika mohou být inspirací k dalším zkoumáním; tato inspirace však do vědy nepatří.

V extrémní podobě (logického empirismu či logického pozitivismu) – implicitně přijímané většinou vědců (vědeckých pracovníků) – mají smysl (tj. něco říkají, sdělují) jen ta tvrzení, věty, promluvy, které mají jasnou logickou strukturu, která dovoluje jejich analýzu (rozložení) na jednoduché složky, které připouštějí přímé empirické ověření (verifikaci). Vše ostatní slouží v lepším případě k vyvolávání emocí, v horším je prostě blábolem (např. většina filosofie, zvláště pak metafyzika). Poezie, hudba, umění vůbec, nemají žádnou poznávací hodnotu, budí jen emoce a slouží k pobavení. Vyjadřuje to i obecný postoj, který formuloval Wittgenstein v jedné poznámce z konce třicátých let: Lidé si dnes myslí, že vědci jsou zde proto, aby je poučovali, a básníci a hudebníci atd., aby je bavili. To, že je tito mají o něčem poučit, je ani nenapadne. Obávám se, že už ani toto neplatí, lidé už příliš neočekávají, že by je vědci měli o něčem poučit; spíše očekávají pokrok v nových technologiích. Už v r. 1934 na 8. mezinárodním filosofickém kongresu, konaném v Praze, upozorňoval Roman Ingarden logické empiristy a zvláště Carnapa, na neudržitelnost jejich postoje: výše uvedená věta o tom, že „smysl mají jen ta tvrzení, která jsou rozložitelná na přímo empiricky verifikovatelné složky“ je podle této definice sama nesmyslem, neboť nedovoluje rozklad na přímo empiricky verifikovatelné složky.

Umění inspirované vědou, vědeckými teoriemi a jejich vizualizacemi zdůrazňuje něco zcela opačného, vytváří svébytná umělecká díla, která nejsou vyložitelná svými inspiračními zdroji. O vztahu vědy a umění neříkají téměř nic.

Druhou oblastí, která nepřispívá k pochopení vztahu vědy a umění, je použití vědy v umění: fyziologie vidění, nauka o barvách, geometrie prostoru a různé metody zobrazování, perspektivy, projekce, konstrukce, použití počítačů, elektronických obrazů a médií. Nepochybuji o velkém významu těchto prostředků pro umění a jeho vývoj; o hlubším vztahu vědy a umění vypovídají jen povrchně.

Zajímavější je oblast obrácená: umění ve vědě, či spíše estetická stránka ve vědě: krása vědeckých teorií, biologická estetika (např. u Adolfa Portmanna), krása přírodních jevů, krása krajiny atd. I o tom bylo napsáno mnohé, byly dokonce činěny pokusy nalézt kritéria pro takovou krásu (např. teorie G. Birkhoffa, známá u nás z překladu Teorie textů Maxe Bense), či pokusy o fenomenologickou analýzu pojmu krásy ve vědě. Jde však o hodnotící soudy a ty jsou pokládány obecně za subjektivní a tudíž do vědy nepatřící.

Za čtvrté nejde ani o jiný pokus sblížení vědy a umění, totiž o zkoumání, porovnávání a hledání společného v tvořivosti ve vědě a v umění. Intuice, fantazie, imaginace, kreativita jsou vysoce ceněny, z hlediska vědy to však jsou pouhé cesty vedoucí k objevům: význam mají jen objevy samy, nikoli způsoby, jak se k nim dospělo. Ty mohou být předmětem zábavných historek ze života velkých vědců, lze se jim obdivovat, není však možné je napodobovat. Jsou hluboce subjektivní (a je dostatek příkladů, kdy vedly k omylům a bludům) a nepatří do vědy, nanejvýš do (brlohů) psychologie. Od Descarta máme ideál metody, tj. cesty založené na přísných pravidlech pro vedení rozumu, jíž ‚i duch průměrný‘ může dospívat k pravdám ve vědách a k zásadním objevům.

A konečně mi nejde ani o vědu o umění, zda je možná a jak by měla či mohla vypadat (k tomu se však ještě vrátím).

Leonardo da Vinci (autoportrét)

Všem zmíněným přístupům ke vztahu vědy a umění je společné to, že ve spojení ‚věda a umění‘ vystupuje ‚a‘ nikoli jako spojku, nýbrž jako ‚rozlučku‘. Cílem vědy je přece pravda a práce vědce spočívá v reprodukování faktů pravdivými soudy. Vědec netvoří, ale odkrývá, odhaluje, objevuje nezávisle existující fakta a vysvětluje je teoriemi, které tyto fakty popisují, začleňují do souvislostí a předvídají je. A protože jsou tato fakta objektivní, je i teorie správně je vystihující objektivní, nezávislá na objeviteli (nesprávně: tvůrci). Naproti tomu umělec svá díla tvoří, tvoří nové skutečnosti, které sice existují, nikoli však nezávisle na svém tvůrci. Existují tedy subjektivně, nikoli objektivně. Proto také nelze umělecká díla vyložit v tom smyslu, že by se převedla (přeložila) do objektivního jazyka (např. do zákonů vizuální percepce). Zkrátka: přirozená čísla 1, 2, 3 atd. nebo Pythagorova věta existovaly už před Velkým Třeskem, kdy nebylo co počítat a kdy nebyl žádný pozemský či vesmírný trojúhelník, zatímco Slečny z Avignonu začaly existovat, až když je Picasso namaloval. Věda je objektivní a umění subjektivní. Rozštěp objektivní-subjektivní je objektivní, právě tak věda-umění.

Chceme-li se tedy dobrat skutečné podstaty vztahu věda-umění, musíme prozkoumat vztah objektivní-subjektivní. Tento vztah nemůže být subjektivní, to by byla demarkační linie mezi obojím subjektivní a tedy objektivní by bylo subjektivní. Ze stejného důvodu však tento vztah nemůže být objektivní, protože pak by subjektivní bylo objektivní. Zdá se tedy, že problém bude patrně spočívat v samotných slovech ‚subjektivní‘ a ‚objektivní‘. Oblíbená a donekonečna opakovaná definice, že objektivní je to, co je nezávislé na našem vědomí, mysli, nás daleko nedovede. Vždy mne zaráželo, jak jejím zastáncům uniká, že tato definice obsahuje slovo ‚vědomí‘ (nebo ‚mysl‘). Jakou existenci má vědomí, objektivní nebo subjektivní? Věda (zvláště vědy kognitivní) se kloní k názoru, že vědomí neexistuje, že je jen projevem (emergentním jevem) vysoce organizované sítě neuronů. Jak ale potom lze hovořit o nezávislosti na něčem, co neexistuje (anebo existuje jen subjektivně)? Neuropsychologismus činí verifikace atomických empirických tvrzení, pozorovacích výpovědí závislými na neskutečně složité a naprosto neverifikované představě o vysoce organizované síti neuronů (už fungování jednoho jediného neuronu je nesrovnatelně složitější, než domnělá jednoduchá pozorovací tvrzení typu ‚vidím žlutou‘). Dostali jsme se do kruhu a na otázku, zda vědomí existuje objektivně nebo subjektivně jsme nedostali žádnou odpověď. Je naše vědomí závislé či nezávislé na našem vědomí? Je-li subjektivním pocitem, jak potom může být to, co je na něm nezávislé objektivně objektivní?

Chceme-li tedy vyjasnit podstatu rozdílu objektivní-subjektivní a tím i vztah vědy a umění, musíme se poohlédnout po nějakém radikálně jiném přístupu. Ten se nám nabízí v hlubokých analýzách vědy a jejích fungování u Poppera a jeho (disidentských) následovníků: Feyerabenda, Lakatose, Kuhna. Popperova zásluha spočívá v tom, že ukázal skutečnou podstatu vědeckých teorií: jsou to pojmové sítě, které vrháme na svět, abychom jej strukturovali a vyznali se v něm. Žádné množství empirických pozorování nemůže vědecké teorie verifikovat (ověřit a prokázat jejich definitivní platnost), stačí však jedno jediné empirické pozorování, které je v rozporu s teorií (jeden ‚falsifikátor‘ teorie), aby tuto teorii definitivně a s konečnou platností zlikvidovalo. A empirické teorie jsou pak ty, které aspoň v principu připouštějí, že by takový potenciální falsifikátor mohl existovat. Cílem vědců je pak upřímně se snažit existující teorie falsifikovat (tím pak je dán pokrok ve vědě). Pokud se jim přes všechno úsilí nedaří, lze takovou vědeckou teorii označit za úspěšnou, říci že se osvědčila. Neopravňuje nás to ale prohlásit takovou teorii za pravdivou. Problém však je v tom, že ze samé podstaty věci nemáme žádná neutrální, na teorii nezávislá základní empirická tvrzení. To, co se za taková tvrzení má pokládat, je vposledku věcí konsensu, obecného souhlasu vědců v dané oblasti, a je to něco, co rovněž může podléhat změnám. Vědecké teorie jsou tedy otevřené na obou koncích: na konci obecných zákonů jsou to neverifikovatelné hypotézy, sítě, na opačném konci jsou jednotlivá empirická pozorování, jejichž statut je dán souhlasem komunity vědců (a ovšem i příslušným vědeckým školením). Vědecké teorie tak pozbývají objektivity ve smyslu nezávislosti na vědomí, mysli komunity vědců, kteří se stávají za ně odpovědnými. Odpovědnost a tolerance, otevřenost společnosti proti společnostem uzavřeným, je jiným velkým Popperovým tématem.

Popper však byl přesvědčen o pokroku ve vědách, o pokroku objektivním: že se naše vědecké teorie blíží k pravdě, že nové teorie jsou pravdivější než staré (absolutně pravdivější) v tom smyslu, že obsahují více pravdy a méně nepravdy. To je, mimochodem, také jeden z obecně přijímaných zásadních rozdílů mezi vědou a uměním: na stará umělecká díla pohlížíme s úctou a obdivem, mají nám stále co říci, zatímco na staré vědecké teorie se pohlíží shovívavě jako na nedokonalé předstupně dnešního daleko dokonalejšího stavu poznání. David Miller a náš logik Pavel Tichý (žijící v emigraci na Novém Zélandu, kde také zemřel) ukázali jemnou logickou analýzou dosti překvapivý fakt, že totiž taková idea pokroku (blížení se k pravdě), je neudržitelná, neboť je logicky rozporná, a to dokonce i když předpokládáme existenci něčeho takového, jako je absolutní pravda. Rozumějme dobře: neexistuje objektivní racionální kritérium (nezávislé na konsensu vědců), podle nějž by bylo možno označit nějakou teorii za bližší pravdě než jinou. Popper, jehož obrovská zásluha spočívá v tom, že položil některé otázky, odpovědi, na něž se dva tisíce let pokládaly za tak samozřejmé, že vůbec nikoho nenapadlo je vážně položit, byl touto naprosto nečekanou odpovědí zaskočen; podle mého mínění se mu nikdy nepodařilo svou původní představu obhájit. Tak tomu ale ve filosofii bývá: otázky jsou důležitější, než odpovědi na ně. Feyerabend, Kuhn a do jisté míry Lakatos jinou cestou dospěli k témuž a nerozpakovali se vzít to vážně. Tím otevřeli cestu postmoderně.

Vypráví se (např. Richard Rorty), že Řekové byli překvapeni tím, že jiné národy mají odlišné vidění světa. Položili si osudovou otázku: kdo má pravdu, my nebo oni. A aby na tuto otázku mohli odpovědět, vystěhovali pravdu do říše objektivity a poznání rozlišili na jisté, epistémé a na pouhé mínění, doxa. Dva tisíce let trvalo, než jsme přišli na to, že o tom, co je epistémé, rozhoduje doxa, byť doxa ‚povolaných‘. Začínáme tušit, že rozštěp objektivní-subjektivní, věda-umění, byl důsledkem těchto starých před-stav a před-sudků a že bude třeba se jej vzdát v jeho absolutním smyslu. Teprve teď se začínáme blížit k podstatě tohoto mého sdělení; vzápětí se pak ukáže konečně i souvislost s tématem této konference, s řádem a chaosem.

K tomu musím ale nejprve stručně povědět jeden příběh; příběh dokonalého jazyka. Má-li svět pevnou objektivní strukturu, je-li vybudován podle pevných a neměnných zákonů a je-li posláním vědy tyto zákony objevovat (odhalovat strukturu světa), pak tomu musí odpovídat i jazyk, jímž tyto zákony a tuto strukturu budeme popisovat. Takový dokonalý jazyk nesmí připouštět žádné nejednoznačnosti vágního ‚přirozeného jazyka‘, musí mít dokonalou výstavbu a pravda by v něm měla být gramatickou záležitostí: z věty samé bychom měli poznat, zda je pravdivé nebo nepravdivá. Jistě, my lidé, konečné bytosti, toho nejsme v plné míře schopni, máme však o to maximálně) usuzovat. Například tak, že (podle Descarta) nalezneme nejjednodušší, nejsnadnější počátky, principy, o nichž nebude možno pochybovat a všechno naše vědění z nich čistě deduktivně, logicky neomylně odvodíme. To, co není možné v plnosti nám, je možná dostupné andělům, rozhodně však Bohu. Proto první myšlenka byla, že se takovým jazykem muselo mluvit v ráji; žel prvotním hříchem byli Adam s Evou z ráje vyhnáni, jazyk zapomněli a od těch dob se situace jen zhoršuje (odtud mimochodem úcta ke starý jazykům: ty přece musí být blíže paměti na božský jazyk ráje). Proto se první pokusy týkaly dešifrování toho jediného, co spolehlivě bylo napsáno božským jazykem: hebrejské bible (kabala). Počínaje šestnáctým zvláště, pak ale ve století sedmnáctém, bylo už zjevné, že tento postup nedává kýžené výsledky. Rozhodli se proto, že takový jazyk stvoří sami: Dalgarno, Wilkins, Komenský a pak Leibniz – ti všichni se pokoušeli stvořit dokonalý jazyk, které by byl universálním klíčem, otevírajícím všech tajemství, clavis universalis. Jsou přesvědčeni, že by se tím vyřešily všechny tíživé problémy doby: spory náboženské i války (stačí zapsat teze a postoje v dokonalé jazyce, chvíli počítat a hned se uvidí, kdo má pravdu), vyučování (stačí se takovému jazyku naučit a budeme vědět všechno), encyklopedie a pansofie (stačí uspořádat abecedně) atd. Podstatou těchto jazyků je, že znaky, které používají, jsou reálné (‚real characters‘) – neoznačují slova (to bychom se dostali z bláta do louže), nýbrž přímo předměty (proto jsou také objektivní) a označují je skutečně, tj. z takového znaku lze vyčíst vše o daném předmětu. Extrémní (a satirickou) podobou je laputština v Gulliverových cestách; obyvatelé této říše si nosili své reálné slovníky na zádech v batozích.

V této extrémní podobě se ovšem tento projekt nakonec ukázal být nerealizovatelný a po Leibnizovi postupně tyto pokusy vymírají. Touha po dokonalém jazyku však ve skrytu přetrvávala a na povrch znovu vyplula v 19. století v podobě záplavy universálních jazyků pro obecné dorozumění lidstva: od Wolapüku, přes nespočet různých jazyků, rychle skomírajících, k esperantu a nakonec i k jazyku LINCOS – lingua cosmica pro dorozumění se s mimozemskými civilizacemi. V téže době vzniká též velmi vážný pokus o nalezení dokonalého jazyka pro neotřesitelné založení aritmetiky. Tento jazyk, nazvaný svým tvůrcem Gottlobem Fregem pojmopis, byl počátkem matematické logiky a je obecně pokládán za největší čin v logice od dob Aristotela. Fregeho pokus ztroskotal na vnitřní logickou rozpornost tohoto jazyka, nicméně matematická logika se rozvíjela dále, kladla si otázky, co lze a co nelze takovým jazykem vyjádřit, až do toho vstoupila 2. světová válka a tvůrci matematické logiky své ideje ‚zadrátovali‘ a tak vznikly počítače. A s nimi znovu otázka dokonalé (umělé) inteligence.

Autor: Patricie Krušinová (Izrael 2014)

Podívejme se nyní na samu podstatu takových dokonalých jazyků. Znaky (‚slova‘) takového jazyka musí mít význam (musí něco zcela přesně a jednoznačně označovat) samostatně, nezávisle na situaci, na kontextu. Význam výpovědi složené z takových znaků je pak plně určen významy jednotlivých složek a pravidly (gramatickými, syntaktickými), podle nichž jsou složeny. To vyjadřuje Leibnizův ‚zákon‘: Eadem sunt, quorum unum potest substitui alteri salva veritate, totožné (sobě rovné) jsou ty (složky), kde jedna může nahradit druhou se zachováním pravdivosti (výpovědi). Důležitost tohoto požadavku (extensionality) spočívá v tom, že dovoluje počítat, logicky dedukovat: můžeme provádět náhrady (substituce), o přičemž pravdivost se nemění. Představte si jen, že by na cenovce nějakého zboží stálo 100 Kč, ale u pokladny při sečítání by se tato hodnota nepředvídatelně vlivem dalších položek změnila na 200 Kč.

Jenže pozor: taková neměnnost je dána dohodou, celkovým kontextem; pokladna je zkonstruována tak, aby položky neměnila. Pokud by tomu tak nebylo, pak do takového obchodu přestaneme chodit: porušuje dohodnutá pravidla. Vezmeme ještě jiný příklad (vzatý z Poppera): 2 + 2 = 4 je neměnná věčná pravda; ‚dvě hrušky a dvě hrušky jsou čtyři hrušky‘ – tato věta nevypovídá nic o hruškách! Pokud by takové věty měly vypovídat o skutečnosti, pak to bude vypadat jinak: dáme-li do klece dva králíky a dva králíky, může jich tam být v krátké době třeba 8. Na takové případy se to přece nedá aplikovat! Tak je tomu vždy, říká Popper: případy, na něž se to dá aplikovat, jsou právě ty případy, kdy se to dá aplikovat, nic víc k tomu nemůžete dodat. Říká se, že vědecké zákony dovolují predikci – ale každý zákon má své podmínky, za nichž platí a splnění těchto podmínek nelze predikovat. Jejich predikce by totiž vyžadovala predikci jiných podmínek, za nichž by ony původní podmínky byly predikovatelné a tak do nekonečna.

Dospíváme k jiné, podstatnější definici objektivity: objektivní je to, co je nezávislé na kontextu, na situaci. Co se nezmění, je-li přesazeno do jiné situace nebo kontextu. Tím ale dostáváme i novou definici subjektivity: je to opak objektivity, tedy něco, co se mění se změnou kontextu. Ilustrujme to na jednoduchém příkladu prvního Newtonova zákona: ‚Každé těleso setrvává ve stavu klidu nebo rovnoměrného přímočarého pohybu, pokud není nějakými vnějšími silami nuceno svůj stav změnit‘. Všimneme si nejprve poněkud zvláštní logické stavby tohoto zákona: říká se, že platí pro všechna tělesa, na něž nepůsobí žádné vnější síly; taková tělesa však, jak dobře víme, neexistují; to by se musel vesmír vyprázdnit. Dobře, může se namítnout, platí to pro tělesa, na něž působí jen nepatrné vnější síly. K tomu se vzápětí vrátíme. Dívám se z okna na vlaštovky, které nepřetržitě porušují tento zákon, porušuji ho i já, když na počítači píši tuto větu. Pro vlaštovky Newtonův zákon neplatí – leda v krajním případě, kdy jsou mrtvé. Živé vlaštovky mají zdroj svého pohybu v sobě. Proto toho také víme tolik o mrtvých vlaštovkách a téměř nic o živých. Vlaštovky nejsou nezávislé na kontextu; právě naopak: v různých kontextech (situací) se chovají jinak. A stačí nepatrná změna kontextu (situace), aby se začaly chovat naprosto jinak.

V umění je tomu, jak se zdá, právě naopak než ve vědě. V umění hraje citlivost na kontext ústřední roli. Slova dostávají význam teprve v kontextu vět, veršů, proměňují svůj význam, v hudbě nemá smysl analyzovat jednotlivé tóny a žádná analýza izolovaných prvků (navíc povětšinou izolovaných uměle) nám nepomůže při interpretaci výtvarného díla. Ikonografie může být jistě užitečnou pomůckou, ale o výtvarné hodnotě díla nám neřekne nic. A podobně je tomu i v přirozeném jazyce: stačí otevřít velký slovník jazyka českého, vybrat slovo, přečíst jeho slovníkovou definici a jeden z příkladů použití tam uvedených a zkusit nahradit slova tohoto příkladu jejich definicemi (‚dosadit‘ tam tyto slovníkové definice). Tak např. u slova ‚kočka‘, abych zůstal u svého oblíbeného příkladu, nalezneme vymezení: ‚šelma z čeledi kočkovitých‘ a první příklad tam uvedený: ‚Když není kočka doma, mají myši posvícení‘. Dosadíme-li slovníkové definice na místo slov ‚doma‘, ‚myši‘, ‚posvícení‘, dostaneme ‚vysvětlení‘ původní věty: ‚Když není šelma z čeledi kočkovitých v místě svého trvalého pobytu, mají malí hlodavci, žijící poblíž lidských příbytků nebo v nich a znehodnocující často potraviny, podzimní výroční slavnost s lidovými zábavami na památku posvěcení chrámu‘.

Zdá se tedy, že jsme konečně uchopili pravý rozdíl mezi objektivním a subjektivním (bez odvolávání se na jakousi nezávislost na nějakém vědomí), a tedy i mezi vědou a uměním: tím rozhraničujícím kritériem je citlivost na kontext. Vědecké teorie jsou stabilní, nezávislé na kontextu, situaci, jedině tak totiž mohou být jejich pravdy univerzální, jejich zákony všeplatné a vždy platné. Umění naproti tomu je silně na kontextu závislé; proto je jedinečné, ‚nenahraditelné‘, nepřeložitelné do objektivního, na kontextu nezávisejícího jazyka, tedy v tomto smyslu ‚nevysvětlitelné‘. (Implicitně je zde už obsažena odpověď na otázku po možnosti vědy o umění.)

Celý tento dlouhý výklad jsem zde uvedl jen proto, aby se vyjasnilo, a to čistě logicky (bez mlhavých pojmů, jako ‚vědomí‘, ‚subjektivita‘ apod.) tradiční pojímání radikálního rozdílu mezi vědou a uměním. Celá tato logická analýza nyní ústí v rozhodné NE předcházejícímu odstavci. Moje argumentace nepůjde ovšem tím směrem, že skutečně velká umělecká díla jsou právě na kontextu (doby, na situaci) nezávislá, že vypovídají obecně platné a hluboké pravdy o lidské existenci atd. Na to lze totiž vždy odpovědět tím, že dobré umění zatím supluje to, co věda ještě neumí, ale až toho pochopíme více, např. z genetiky, budou i postupně i tyto věci vysvětleny objektivními vědeckými teoriemi.

Autor: Patricie Krušinová (Zahrada Getsemanská)

Moje argumentace je založena na směru opačném: pokusím se ukázat, že vědecké teorie jsou silně kontextově závislé. Náznaky ve prospěch tohoto tvrzení byly už nenápadně roztroušeny v předcházejícím výkladu. Potíž je v tom, že na rozdíl od umění není ten kontext, na němž vědecké teorie závisejí, patrný; dokonce každá vědecká teorie usiluje (vědomě či nevědomě) učinit tento kontext neviditelným. A v tom možná spočívá skutečný rozdíl mezi vědou a uměním – totiž v míře zastírání kontextu. Jenže k velkým objevům ve vědě, k vědeckým revolucím, dochází právě tím, že se změní kontext. Zde bychom mohli pokračovat odvoláním se na dějiny vědy, přejmenováním kontextu na ‚paradigma‘ a použitím argumentů Kuhna, Feyerabenda a dalších. Pokusím se však pokračovat v započaté logické analýze.

Tak především: základní pojmy vědy nejsou nikdy definovány dokonale a přesně, vždy se upřesňují až kontextem. Jedním z důvodů je např. to, že slova ‚definovat‘, ‚dokonale‘, ‚přesně‘ nejsou z principu dokonale a přesně definovatelná. Standardy přesnosti a dokonalosti, stejně jako definice definice, byly v různých dobách různé a vždy platilo pravidlo: definujte pojmy tak, přesně, jak to situace vyžaduje. A dále (a to zůstanu u nejtvrdšího jádra vědy – u logiky a matematiky): takové pojmy, jako bod, přímka nemají žádné definice; jejich smysl je dán smyslem celého (axiomatického) systému; smysl mají jen uvnitř takového systému a změní-li se tento systém, změní se (radikálně a nesouměřitelně) i smysly těchto pojmů. Ostatně – a možná překvapivě – to už byla jedna z klíčových zásad, které formuloval tvůrce matematické logiky Gottlob Frege: nikdy se neptat na význam slova v jeho izolaci, nýbrž jen ve větné souvislosti. Uvnitř takových systémů se ovšem tyto pojmy chovají (vnitřně) kontextově nezávisle; problém je v tom, že systém jako celek je sám kontextem.

A za druhé (a tím se konečně dostávám k řádu a chaosu): při použití vědeckých teorií na skutečnost nikdy nedochází k záměnám naprosto stejným. Lokomotiva není hmotný bod (proto se dodává: v daném kontextu, dané situaci ji však za bod pokládat můžeme), měření nejsou nikdy přesná, podmínky, za nichž nějaký zákon platí, nejsou nikdy splněny dokonale atd. Zdálo se však, že to nepředstavuje žádný velký problém, neboť se všeobecně přijímal (metafyzický) princip, že jsou-li odchylky malé, bude malá odchylka i u výsledku. Princip kontextové nezávislosti (objektivity) podstoupil tedy zdánlivě nepatrnou modifikaci: malé změny (malé z hlediska kontextu ovšem) vedou k malým důsledkům (z hlediska kontextu).

Všichni dobře víme, že v životě tomu tak není, nepatrné změny mohou mít obrovské důsledky. Na to se ovšem mohlo vždy odpovědět: ony změny nebyly vůbec malé, jen jsme nebyli s to (zatím) rozpoznat je v jejich úplnosti. Anebo to byly změny, které byly subjektivně pociťovány jako malé a ony důsledky byly subjektivně posuzovány jako obrovské. Konec této představě udělaly kupodivu počítače, právě proto, že byly spolehlivé, rychlé a přesně (nekontextově) dodržovaly pravidla (programy). Čísla, s nimiž se počítalo, nebyla nikdy ‚přesná‘ a sebemenší odchylka vedla u některých výpočetních postupů (napřed to byly předpovědi počasí) k drastickým změnám výsledků, ke zcela jinému chování. Podrobnou analýzou se ukázalo, že to není náhoda či nějaká nedokonalost počítačů: existují (a velmi významné) přísně deterministické postupy, u nichž sebemenší změna v datech na počátku vyvolá nepředvídatelné změny na konci výpočtu. Že naprosto deterministické zákony a předpisy mohou vést k chování, které plným pávem můžeme označit za chaotické. A vzápětí se ukázalo, že nejde o žádné okrajové podivnosti, nýbrž že se s takovými jevy setkáme i při použití starých osvědčených Newtonových zákonů, pokud je použijeme nikoli jen např. na pohyb Země kolem Slunce, ale přidáme ještě jedno těleso, např. Měsíc. To byl konec jednoho z největších mýtů novověku, mýtu determinismu: budeme-li znát dokonale přírodní zákony, budeme s to předvídat budoucnost. Jsou zákony, které jsou naprosto deterministické, a přesto nedovolují žádnou predikci: sebemenší změna, třeba na stomiliontém desetinném místě) může změnit výsledek k nepoznání. Determinismus a předvídatelnost jsou dva odlišné pojmy. Řád a chaos jsou dva póly téhož. Z řádu vzniká chaos a a z chaosu povstává řád. Vědecké teorie nejsou ani vnějšně kontextově nezávislé, ony nejsou kontextově nezávislé ani vnitřně.

Krásné na tom je, že toto poznání vzešlo z vědy samé. Vědecké teorie jsou nádherná umělecká díla. Vědění je umění.