Úvod

Ať se nám to líbí, nebo nelíbí, žijeme v době, ve které začíná převládat ekologické pojetí světa nad novověkým mechanistickým. Protože vesmír, ani ostatní svět kolem nás již přece jenom nechápeme jako složitý hodinový stroj, ale již víme, že jde o fascinující organismus, jehož jsme přirozenou a neodmyslitelnou součástí, otevírá se pomalu náš zrak i sluch tomu, co naši předkové věděli o živlech (nebylo toho málo), které viděli v samotných základech všeho stvořeného. Jak by řekli oni: „Všeho, co díky moci Stvořitele povstalo z původního chaosu.“ Jestli měly živly toto výsadní postavení právem nebo neprávem, to teprve uvidíme. Kde však vzít průvodce, který by se ještě dnes v této problematice vyznal? Nepochybně je jím vynikající český přírodovědec a filosof profesor Zdeněk Neubauer, hlavní autor knihy „Skrytá pravda Země“, která před několika lety vyšla v edici Kolumbus. Právě nad jeho inspirativními texty budeme společně přemýšlet.

Tělesa a těla

„Všechno ve vesmíru (hvězdy, galaxie, živá a neživá příroda, my lidé) je složeno z tzv. elementárních částic. Každá věc je složena z menších částeček, jejichž rozkladem můžeme dojít až k nejmenším částicím.“

Takto zní první věta vědeckého katechismu,Poznámka číslo 1 přičemž dříve bývala místo opatrnějších „částic“ užívána „tělíska“ (corpuscula). Vědecký popis světa je založen na pohybu, nárazech a vzájemném silovém působení fyzických jsoucen – těles. Jejich povaha a vlastnosti, působení a chování jsou odvozovány od těch nejjednodušších, posledních a nejmenších – základních, „elementárních“, z nichž jsou ta ostatní, jak jsme se dozvěděli, „složena“.

Také staří myslitelé vycházeli při zkoumání přirozených jevů a dějů ze čtyř jednoduchých (tj. nesložených) principů – prvků tj. prvotních jsoucen, počátků, které rovněž označovali jako „těla“ – řecky SÓMATA, latinsky corpora. Svádí to k tomu, překládat je jako „tělesa“ a ježto jsou jednoduchá, pak jistě malá, tedy tělíska, elementární částice – a už se cítíme doma! Načež srovnáváme jejich počet a povahu s tím, co dnes pokládáme za „prvky“ či částice. Hodnotíme a kádrujeme, v čem se staří mýlili a v čem správně vytušili pravdu, co bylo pokrokové, racionální, empirické a co konzervativní, mýtické, předsudečné, naivní, pouze spekulativní. Vůbec si neuvědomujeme, že jsme úplně a anachronicky vedle, píše profesor Zdeněk Neubauer.

V případě živlů by asi bylo lepší mluvit o tom, že jsou z nich věci zkomponovány, než o tom, že jsou z nich složeny, jako z nějakých malých tělísek, které se podobají atomům.

Vírové stezky se tvoří také tehdy, když klidnou tekutinou rovně táhneme pevný předmět.

          Oblíbenými příklady „jednoduchých těles“ jsou pro Aristotela – očividně pro jejich obzvláštní zřejmost a názornost – oheň, vzduch, případně voda (PÝR, HYDÓR, AÉR), tedy to co nazýváme „živly“ a co je na hony vzdálené naším představám „hmotných těles“, jako čehosi pevného, neprostupného, ostře vymezeného. Rovněž Platonův Timaios prohlašuje, „že je každému snad jasné (DÉLON PÚ KAI PANTI), že oheň a země a voda a vzduch jsou sómata“ (53C).

          Staří zřejmě mínili výrazem SÓMA něco zcela odlišného od toho, co my míníme tělesem. Zkrátka: SÓMA je způsob, jakým před nás předstupuje celistvost, sounáležitost a jednota jevů a významových poukazů.

          Samozřejmost, s níž byly živly považovány za SÓMATA, ba přímo za jejich prototypy (vzory „sómatičnosti“) dokazuje, že tyto prvky – principy všeho („počátky“, „kořeny“, „základy“(ARCHAI–principia) … jsou elementárními podobami či aspekty jednak vznikání, vzcházení a růstu a pohybu, i jevení a vnímání.

Archetypy a živly

A právě zde se musíme na chvíli zastavit. Živly jsou podle toho, co říká profesor Zdeněk Neubauer, nejen elementárními podobami či aspekty jednak vznikání, vzcházení a růstu, ale i jevení a vnímání. Je to problematika jen velice obtížně pochopitelná. Ale jako každá jiná bytost na této planetě má i člověk předem nastavené možnosti, jak může své okolí vnímat. Svět sám o sobě je nesrovnatelně bohatší, ale lidská bytost, stejně jako kterákoli jiná má své možnosti předem dané. Svým tělesným a psychickým ustrojením. Toto ustrojení klasičtí myslitelé nazývali prvotní principy (archai-principia). Carl Gustav Jung nazýval tyto principy archetypy. Teprve na těchto základech může vznikat veškeré lidské poznání.

S povahou živlů ve světě nás v posledních letech seznamují rozmary klimatu planety Země. Relativní stabilita je zřejmě z různých důvodů narušena. Pomalu se opět učíme brát živelnou povahu živlů vážně a také se učíme brát vážně vše, co o nich poznali naši moudří předkové, kteří dávno před námi pochopili, že živly, díky jejich povaze, si nelze podrobit a nelze je nijak ovládnout, což je zcela v rozporu s celkovým zaměřením novověké vědy.

Za hůlkou, kterou táhneme vazkou tekutinou přímo a pomalu se tekutina pouze vlní.

Živly jsou vskutku živelné i ve smyslu běžného užití. Ponechány samy sobě, působí „slepě“, tj. bezohledně a nevnímavě jak k okolí, tak k okolnostem: jejich chování je bezuzdné, bezbřehé, nezřízené, spontánní, nevypočitatelné, zmatené – chaotické. Zkrátka, živly jsou bytostně neohraničené, neurčité, ne konečné a tudíž bezmezné. „Bezmezné“, „neomezené“, „neohraničené“ se řekne řecky APEIRON. Zavedení tohoto pro nás zásadně důležitého pojmu je připisováno iónskému prvomysliteli (tj. předsókratovskému filosofovi) Anaximandrovi z Milétu (asi 610–546), jenž údajně
[...] prohlásil neomezené za počátek všech jsoucen. Z čeho jest jsoucímu vznik, to se mu stává i zánikem podle nutnosti, neboť vše, co jest, si navzájem platí pokutu a pokání (DÍKÉN KAI THISIN) za své bezpráví [...].Poznámka číslo 2

Tento výrok je „v evropské školní tradici považován za nejstarší zachovaný filosofický text“).Poznámka číslo 3
          V tom smyslu jsou živly aperatické povahy: ničím se neřídí (spíše „řádí“ – srv. „neodpovědné živly“), chovají se „nezřízeně“, „bezuzdně“, „slepě“, „bezohledně'“, působí ničivě. Jako radikální počátky jsou živly bez počátků, to jest: samy sobě jsou jak počátkem, tak trváním. Jakožto procesy – hoření, proudění, vanutí – se svými projevy udržují a svým chováním se uchovávají a zachovávají; samy se tak přičiňují o svůj projev. Jsou příčinami sebe sama (jakési svého druhu causae sui), a přitom se vyznačují čistou jevovostí (fenomenality). Živly nejsou projevy, jevovými stránkami něčeho jiného: lze na ně pohlížet jako na základní způsoby jevení jako takového, jevení nezapříčiněného, nezdůvodněného, nezplozeného – „panenského“.

Při silnějším impulzu se vlnová křivka rozkývá výrazněji.

Živelnost je méně než živost, ale více než hotovost–zhotovenost.Poznámka číslo 4 Projevem hotových a zhotovených věcí je už jen trpný výskyt, nanejvýš mechanické fungování, což je pravý opak spontánního, živelného působení – předstupně a předpokladu vlastního Života: živelný rozměr skutečnosti je jeho lůnem, soudí Zdeněk Neubauer na základě pečlivého studia tradice.

Svět jako organismus

Živelný rozměr skutečnosti současná věda neuznává. Tradiční věda vidí ve všem jen lhostejnou interakci těles a živelný řád skutečnosti popírá. Živelný řád skutečnosti se totiž, jak už bylo řečeno, vyznačuje spontánností, což je charakteristický rys všeho živého. Že s tímto přehlíživým postojem nevystačí, o tom svědčí líčení rozhodujícího objevu britského fyzika Davida Bohma:

Šlo o hromadný pohyb astronomického počtu elektronů v kovech. V té době se fyzici dívali na kovy jako na moře volných elektronůPoznámka číslo 5 uvězněných v kmitající mřížce atomových jader. Výsledky měření ... byly interpretovány jako malé excitace jednotlivých elektronů interagujících s atomovou mřížkou na (jinak chaotickém) pozadí elektronového moře. Tento přístup byl aplikací Newtonova kulečníkového pojetí světa. Bohmovi však začalo připadat, že je zde ve hře něco nového, naprosto nenewtonovského. Vedle náhodných individuálních fluktuací zjistil hromadný pohyb zahrnující elektronové moře jako celek. Toto celistvé chování nazval „elektronové plazma“. Za této situace se pohyb jednotlivých elektronů mohl na první pohled zdát náhodným, avšak hromadný výsledek jednotlivých fluktuací obrovského množství elektronů (řádově 1023) se občas spojil v jednotný projev, zvaný „plasmon“. Bohm matematicky ukázal, že se v pohybu plasmonu projevuje každý elektron kovu, a obráceně, že každý jednotlivý elektron v sobě zahrnoval či skrýval pohyb plasmonu jako celku. Bohmova práce představovala nový pohled do vlastností hmoty, neboť ukázala, jak může kolektivní chování být implicitně přítomno v chování individuálním. Bohm vzpomíná, že při svých pozorováních měl zřetelný pocit, že elektronový plyn je „živý“.Poznámka číslo 6

Živelný rozměr, jak by řekl profesor Zdeněk Neubauer, je něčím víc. V okamžiku, kdy se v pohybu celku projevuje každá jeho částice a naopak pohyb celku ovlivní jakoukoli částici, která tento celek tvoří, jedná se přece o celek vyšší úrovně, který již nelze chápat jen jako nějaký statistický soubor.

Útvary, které vznikají při dvou krátce po sobě následujících pokusech.

          Dle tradičních představ sestávají živé, tělesné bytosti („tvorové“) ze specifické vzájemnosti, svázanosti, sou tvárnosti živlů (odtud jiný skvost českého jazyka: „s tvoření“). Odlišnosti živlů si vzájemně odporují, svářejí se a tak si jejich různé druhy bezmezností paradoxně vzájemně kladou jakési dynamické „meze“. Život se ustavuje na rozmezí, sestává z odporujících si rozdílů. Těla bytostí jako by z nich byla setkána. Na živé tvory bylo pohlíženo jako na výsledek náležitého poměru živlů, v nichž spočívají.

Život je podle tohoto pohledu vlastně výsledkem vzájemného působení různých byť nesmiřitelných polarit, které se vzájemně omezují a vymezují (neboť vše, co jest, si navzájem platí pokutu a pokání za své bezpráví, jak říká Anaximandros z Milétu svými slovy. Život jako by byl vetkán právě do těchto polarit jednotlivých živlů, na jejichž rozmezí se ustavuje. To není tak naivní ani povrchní pohled, jak by se nám mohlo na první pohled zdát. Je naopak velice hluboký, i když přináší jiné pojetí, než běžný vědecký pohled. Proto ale ještě nemusí být tento pohled v rozporu se skutečností. Dobrým příkladem zde mohou být klasické představy určitých elementárních duchovních bytostí spojených s živly, kterým se dnes tak rádi vysmíváme. Jak píše profesor Zdeněk Neubauer, starým učencům se svět těchto bytostí jevil následujícím způsobem:

Některé druhy byly považovány spíše za vzdušné, jiné za ohnivé, vodní či zemité – podle toho, který živel ve kterých převažuje. Odtud se odvozuje představa „elementálů“, čili elementálních bytostí, sestávajících z jediného živlu, který též obývají („cítí se ve svém živlu“): salamandři jsou bytosti ohně, sylfové vzduchu, undini vody a gnómové země. Nejde však o tělesné tvory, spíše o přírodní duchovní mocnosti – zosobněné síly živlů.

Je pozoruhodné, že např. undini byly na mozaikách antických studánek zpodobňováni liniemi, odpovídajícími způsobu proudění zdravé vody v oblasti tzv. „sensitivního chaosu“ – mezi hladkým (laminárním) a vířivým (turbulentním) tokem; tyto proudnice jsou dnes studovány školou Theodora Schwenka.
          (Theodor Schwenk: Sensitive Chaos New York Schocken 1976); zmiňuje se o něm – povrchně a zlehčujícím způsobem ve své knize o Chaosu James Gleick (CHAOS Making a New Science. Viking Penguin Inc. N.Y., Penguin books Ltd London 1987 ISBN 0-670-81178-5, p.352 český překlad: Chaos: Vznik nové vědy. Ando publishers 1996 překl. J. Sedlář, R. Kamenická 350p ISBN 80 86047 04-X. sedmá kapitola: The Experimenter – „Experimentátor“), z něhož přejímáme odkaz, neboť překrásný německý originál nemáme nyní v dosahu.

Podobné stabilní vířivé svébytné útvary byly popsány i z laboratorních pokusů (G. J. van Heijst, J. B. Flor: La danse des tourbillons. La Recherche 21/218:224-229 Février 1991): kde bylo sledováno, jak se z mračna vstříknuté kapaliny do téže tekutiny pouze barevně odlišené postupně formují zvláštní útvary podobné čolkům, jejichž hlavy tvoří dvojice opačně orientovaných vírů. Tyto bytůstky jsou schopné mezi sebou komunikovat např. tak, že si při setkání vyměňují poloviny svých „hlaviček“ tvořených párem spřežených vírů opačné orientace: tito „elementálové“ se od okolního prostředí neliší ničím jiným, než způsobem pohybu, jímž zachovávají svou individualitu.
          Obdobné jevy, avšak obrovských rozměrů, byly zjištěny pomocí meteorologických družic v zemských oceánech a v ovzduší, jak putují po desítky dnů stovky mil (viz o tom též: Neubauer: Viry a víry. Filosofické a metodologické problémy vzniku, sebeudržování a reprodukce biologických individuí se zaměřením na buňku jako representanta biologických objektů. ed. J. Stachová, Filos. ústav ČSAV Pha pp.23-28 1991, dále: Viry a víry. Scientia et Philosophia 2:19-22, květen 1991 a Vesmír 71/3:158-163 březen 1992)

Vírový prstenec, který ve voděstoupá zdola nahoru, tvoří hvězdicovité formy, jejichž vnitřní struktura je patrná při „nárazu“ na hladinu.

Na tom je vidět, že způsob, jakým staří učenci popisovali skutečnost, odpovídal pravdě, jen musíme být trochu kritičtí sami k sobě, nesmíme se snažit jejich pohled na svět poměřovat naším vlastním, ale jsme povinni jim nabídnout naše chápající porozumění. Což může být velice obtížné, ale odměna v tomto případě také zajisté nemusí být malá. Pohled do světa, který jsme dosud nebyli schopni zahlédnout a obohacení našeho poznání o zcela nový rozměr. My se dnes divíme, že to, co tak rádi považujeme za neživé (pravděpodobně ke své vlastní škodě), vnímali naši předkové jako plné života. Poslechněme si však hlas našich současníků, kteří byli odchováni moderní dobou, žasnoucí nad jedním docela běžným přírodním jevem:

Člověk nemusí být fanatickým animistou, aby vycítil v některých složitých soustavách činnost, která se podobá projevům Života. Jednou z analogií, které se nabízejí, je skutečnost, že se lavina svou odpovědí takřka typu vše-nebo-nic, podobá vzruchu nervové buňky. Malý podnět, často sám horolezec, spustí obrovskou orgasmickou odpověď. Soustavy typu lavin se vymykají snadné předpovědi, protože „nepotřebují“ být tak a nejinak. Primitivní národy často přisuzují takovým komplexním soustavám oduševnělost. A nemusíme být nijak zvlášť pověrčivými, abychom ve sněhové římse pocítili přítomnost něčeho jako ducha (mind). Mají osobnost: občas je zde něco jako podrážděná zlověstnost, jindy zase hravá zvrácenost, vždy však vyzařující pocit bytosti povstávající z miliard sněhových vloček, z nichž jedna každá vnímá přítomnost těch ostatních.

Tyto tradiční představy vyjadřují archaické přesvědčení, že jevovost (fenomenalita) je původnější než tělesnost: tělo není něco o sobě, co se (mimo jiné také) jeví; tělo je projevem Života, určitou jeho podobou, vývojem, životní formou, jak dodnes říkáme. Tělo je snováno, setkáno z jevovosti, v níž záleží živá existence. Živly, jsouce základními principy jevení, jsou též principy životních jevů jakožto jevů, které nesmíme zaměňovat s látkou („hmotným nositelem“), do něhož jsou tyto jevy implementovány. (Na tento substrát se soustředí současná biologie, které tak jevová stránka života a tudíž i živelná povaha tělesnosti nutně uniká.) Na Život lze hledět jako na tělesnou podobu projevu skutečnosti – její „sómatické“ vzcházení. Sebeprojev skutečnosti je tak příčinou (důvodem či účelem) živé existence, píše ve svých textech (na téma živlů a jejich povahy) profesor Zdeněk Neubauer (viz Z. Neubauer, T. Škrdlant, Skrytá pravda země, Mladá fronta, Edice Kolumbus, svazek 175, Praha 2005).

Začátek článku    Titulní stránka