chtěl bych ve vší stručnosti zformulovat pocity nás, členů Katedry filosofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty UK, jejímž otcem zakladatelem Zdeněk Neubauer byl a jehož žáky v přímé či nepřímé linii jsme my ostatní. Je jen malou poetickou nadsázkou, řeknu-li, že teď umím pochopit, jak bylo našim předkům, když pohřbívali mýtického praotce Čecha.

Věru není obvyklým chválením mrtvých, připomenu-li o něm několik základních skutečností:
          Zdeněk Neubauer byl nejen špičkovým obecným biologem s dalšími velikými přesahy do filosofie, teologie a jiných humanitních oborů, ale v pravém slova smyslu také prorokem a básníkem v nejarchaičtějším a nejpůvodnějším smyslu tohoto slova – z dob, kdy „básník“ byl tím, kdo ve stavu vytržení sděloval lidu, jak je to ve skutečnosti se světem, bohy i lidmi. Mohu s dobrým svědomím prohlásit, že jsem nikdy nepotkal člověka, který by byl tak archetypálně silný, ba v nejpůvodnějším slova smyslu mýtický, jako byl právě on. Poznání je totiž jen jedno a skutečnost, že se nám beznadějně fragmentovalo na přírodovědu, filosofii, beletrii, náboženství, cestování a kdoví co dalšího ještě, je skličující. Tím více je třeba ocenit toho, kdo navzdory trendům doby tuto bytostnou jednotu poznávacího procesu reprezentoval.

Inspirativní prostředí, jehož byl Zdeněk od počátku osou, bylo a je po více než čtvrt století radostí všech členů naší katedry i jejích příznivců. Je třeba připomenout, že zesnulý byl i dlouholetým přítelem a v některých případech i rádcem prezidenta Václava Havla – jako bychom se Zdeňkem Neubauerem nesli porevoluční éru ke hrobu podruhé. V posledních letech jako učebnicový reprezentant Jungova archetypu Starého mudrce žil a působil skryt. Svým duchovně-katylytickým účinkem ovšem dál měnil životy a osudy mnohých. Byl a je v nejlepším smyslu slova intelektuální ikonou, nesenou v čele průvodu.

Nemohu neuvést půvabný zážitek, který se odehrál asi před patnácti lety: Jel jsem tehdy vlakem a vedle mne seděl mladík, který si četl jednu ze Zdeňkových knih. Nedalo mi to a zeptal jsem se, jak se mu líbí. „Co, vy ho znáte?“ vyletěl. „No baže, vždyť pracujeme na stejném oddělení…“ „Jakže, on je ještě živ? Já myslel, že žil někdy dávno…“ Samozřejmě, archetypální postava žije kdesi v mýtickém bezčasí a nemůže chodit na semináře. Teď už tam opravdu nepřijde...

Život Zdeňka Neubauera se započal v děsivých časech – narodil se pouhé tři dny po heydrichiádě. Kulminoval a docházel uznání a štěstí počínaje pozdními léty osmdesátými a přetrhl se v okamžiku dalších nejistot, kdy zmatená Evropa neví, po které z problematických pěšin, které se křižují v dnešní husté mlze, se vlastně dát. Při vzpomínce na archaicky působícího mudrce-básníka si nelze nepoložit otázku: co znamená jeho smrt a počátek jakých časů značí?
          Na stezku, jejíž konec se vymyká lidským představám, budeme Zdeňka dříve či později následovat všichni, ať už o tom, co je či není za hrobem, soudíme cokoli...

                                        Zdeňku, nikdy na Tebe nezapomeneme!!!