Zdeňka Neubauera jsem znal půl století. Poprvé jsem ho uviděl někdy v polovině šedesátých let na FF UK. Tehdy jsem nevěděl, že je to právě promovaný biolog, pro nás studenty vyšších ročníků filosofie to byl cizorodý element, působil staře, už tehdy nosil šedivou mikinu a přes ni pončo neurčité barvy, měl málo vlasů a na prváka se poněkud nepatřičně ustavičně zapojoval do výuky, ptal se a diskutoval, citoval latinsky, francouzsky i německy a s nikým ze studentů se nevybavoval. Jeho nadšený pohled se upíral neustále kamsi mimo tento svět.

Pro mne byl zajímavý také proto, že byl na první pohled tělesně postižen podobným způsobem jako já. Tady bych měl poznamenat, že když se dva postiženci potkají a neznají se, ze všeho nejdřív se vzájemně odhadují co do míry svého postižení a hlavně nehrnou se jeden k druhému, ale udržují si odstup. Vzájemně jsme si míru svého postižení nezáviděli, oba jsme považovali toho druhého za postiženějšího než sebe. Mnohem později, když už jsme se znali dobře, jsem při nějaké slavnostní příležitosti na toto téma poznamenal, že ani on, ani já nejsme žádní mrzáci, což nás velmi sblížilo.

Politicky nekorektní označení mrzák je totiž velmi výstižné, podle etymologického slovníku Václava Machka znamená odporný vzhledem. Když říkáte, že vás něco mrzí, říkáte, že je vám to odporné, třeba vaše vlastní nedávné jednání. To slovo posléze změnilo smysl a začalo vyjadřovat lítost, a mrzák se stal tím, koho je třeba litovat. Obojí je lepší než rádoby objektivní slovo invalida, které označuje toho, kdo nemá hodnotu. Dnes se používá sázkařské hendikepovaný, tedy ten, kdo pro své prokázané přednosti musí nést větší zátěž než ti druzí. Oba jsme své hendikapy získali v útlém věku, Zdeněk jej dokonce nesl od narození, takže jsme ho těžko mohli dostat po předchozí zásluze. Oba jsme se ale naučili vyhrávat i s ním a oba jsme se se svým postižením smířili, byť nám to nějaký čas trvalo, nebylo to právě snadné a neobešlo se to bez recidiv.

Zdeněk občas dokázal své nemohoucí tělo nemilosrdně trestat, a pokud měl pocit, že mu selhává i mysl, byl bez sebe vzteky. Proto jsem v titulku vyjádřil přesvědčení, že jeho smrt byla vysvobozením z obtížné tělesné a světské pouti.
          V akademické sféře měl i neměl v pozemském životě štěstí. Už v šedesátých letech nebylo pochyb o tom, že na univerzitu patří, normalizace však byla pro jeho kariéru osudnou. Ani ne tak kvůli jeho nekompromisním postojům, ale kvůli příbuzným a kamarádům.

Neubauer nebyl žádný solitér a jeho život je protkán mnoha krásnými přátelstvími. Na prvním místě bych zmínil jeho sestru Kamilu Bendovou, matematičku z Vopěnkovy školy, a jejího manžela, filosofa Václava Bendu. Co do významu bych na druhé místo zařadil přátelství a spolupráci s filosofem a vševědem Jiřím Fialou, zejména léta přednášek na Novotného lávce. Bylo to v časech hluboké normalizace okno do světa vědy, které zůstalo otevřeno, navíc se zde prolínala šedá zóna slušných lidí, kteří pracovali v oficiálních institucích, a svět disentu. S touto osvětovou činností v nejlepším smyslu souvisely i semináře na tehdejším Engelsově nábřeží v bytě bratří Havlů. To už Neubauer pracoval ve výrobním podniku Svazu invalidů Meta.

My dva jsme tam byli jaksi de facto, ale azyl tam našla i řada prima lidí, kteří byli podle zákona „plnohodnotní“, ale buď jim pomohli sympatizující lékaři, či měli za úkol hendikepovaným pomáhat – třeba Ivan Havel nebo Martin Palouš.
          Významná byla i Neubauerova spolupráce s Václavem Cílkem, jehož prvním guru byl bez veškerých pochyb, a také terénní i myšlenková práce nad českou krajinou a jejím nadzemním i skrytým odkazem podzemním i časem zasutým. Dokladem tady vedle skvělých textů může být také filmová Mýtická trilogie Josefa Císařovského.

V heroické atmosféře raných devadesátých let se Zdeněk Neubauer vrátil na univerzitu. Byl u vzniku Centra pro teoretická studia i Institutu základů vzdělanosti UK, v jehož rámci obnovil Rádlovu katedru filosofie na Přírodovědecké fakultě, kde posléze vznikl i studijní program teoretická biologie a jedno z významných badatelských center v Praze.
          Při posledních narozeninách, které slavil před pár týdny, rozdával svou novou knihu o triptychu Hieronyma Bosche, a dokumentoval tak, že ačkoli jej jeho tělesná schránka stále více zrazovala a opouštěla, sílu jeho ducha přemoci nedokázala.

V poučenějších nekrolozích se dočteme podrobnosti o tom, jak tento synek ze solidní měšťanské rodiny získával vzdělání v mnoha oblastech, se stejnou excelencí vystudoval biologii i filosofii, uměl znamenitě několik jazyků, včetně jazyků klasických. Pro mne ale více než učencem a vědcem byl básníkem hlubokých filosofických průhledů s mystickou aspirací a se schopností dokládat teze komparativní argumentací napříč různými mytickými tradicemi. A jeho smrt tak není koncem naplněného života – ten v jeho případě pokračuje dál, ať už chceme tomuto pokračování rozumět v křesťanském smyslu, nebo nad tento rámec.