Ekologické pojetí světa je překonáním novověkého přístupu, které prožívá svět jako stroj, byť velice složitý, původně hodinový, později počítačový. Ještě dnes přece říkáme, že to nebo ono představuje velice složitý mechanismus. Mechanické stroje byly při vzniku tohoto pojetí světa úchvatnou a fascinující představou, ale hlavně: nebyla to jen představa, lidé tímto způsobem svůj svět skutečně prožívali, aniž by si to nějak zvlášť uvědomovali (tedy lidé na Západě). A původní předpoklad o tom, jaký má svět charakter, ovlivnil zásadním způsobem chápání metod, jakými má být svět poznáván a také to, co je v takovém světě možné a co nikoli.

Ekologické vidění naproti tomu toto pojetí světa zásadním způsobem překonává. Vnímá totiž svět nikoli jako mechanismus, byť sebesložitější a sebekomplikovanější, nýbrž jako organismus. Ale co je nejdůležitější, je to, že se tato proměna udála v lidském prožívání přirozeně a není to jen změna filosofického názoru. Pro mladší generace je to již něco zcela přirozeného. Podobně se tato proměna k jinému prožívání světa odehrála i v novověku. Především starší pojetí vnímá svět jako cosi neživého. Naopak ekologické vidění světa prožívá vše ve vesmíru jako v podstatě živé. Vše, co je živé má však své vědomí a tedy i svou subjektivitu (svou niternost).

Proto také ekologové trvají na tom, že příroda musí být chápána jako náš partner, nikoli jako předmět naší manipulace, a to i ti, kteří o těchto věcech nijak zvlášť nepřemýšlejí, prostě to tak cítí. Novověké vidění světa a ekologické vidění světa má prostě jiný základ. Racionální myšlení použité v jednom rámci musí nutně vést k jiným závěrům, než racionální myšlení použité v jiném rámci. Přesto však, jak říká světoznámý badatel Gregory Bateson: Dva pohledy na tutéž věc jsou lepší než jeden.

Zastánci klasického pojetí světa jsou hluboce přesvědčeni, že vědecké je jen to, v co věří oni. To je ale nedorozumění. Žádnými přísně vědeckými prostředky není možné dokázat, že vesmír je třeba vnímat jako cosi v podstatě neživého. Proto se takovéto pojetí dříve či později muselo dostat do potíží. To neznamená, že v minulosti nemělo své oprávnění. Vědu je však možné provozovat i v rámci jiného obrazu světa. Jak to již před delší dobou vyjádřil věhlasný anglický matematik a logik Alfred North Whitehead: „Biologie dnes zkoumá vyšší organismy, zatímco fyzika zkoumá nižší organismy (poznámka autora – tím je samozřejmě myšlena oblast, kterou klasická věda nazývá neživou).“ Ti, kteří hájí jediný možný pohled na svět se podobají spíše bojovníkům za čistotu víry než komukoli jinému.

Tato úžasná proměna však nevznikla z ničeho nic a ono „zelené myšlení“ rozhodně nevzniklo na zelené louce. Vyrostla z potřeby hlubšího porozumění světu a rozhodně neznamená nějakou likvidaci čehokoli, včetně jakéhokoli badatelského stylu. To ani nemůže, vždyť se vyznačuje daleko větší pokorou před skutečností, než projevovali badatelé éry novověku. Jak by mohla chtít cokoli likvidovat? A to, že současnost organicky vyrůstá z minulosti, je možné ukázat alespoň na dvou příkladech. Pierre Teilhard de Chardin, světoznámý francouzský přírodovědec, byl přesvědčen a také ve svých prožitcích zakoušel, že každá částečka hmoty rovněž představuje, jak on říkával, jisté kvantum vědomí. „Ale proč, k čemu je ve světě třeba sjednocování?“ Ptá se Pierre Teilhard de Chardin. „Odpověď na tuto otázku vystoupí, když postavíme vedle sebe ty dvě rovnice, k nimž jsme při pokusu zařadit do světa lidstvo, jako fenomén postupně dospěli:

                                                                                          Evoluce = vzestup vědomí;
                                                                                          Vzestup vědomí = důsledek sjednocení.“

                                                                                                                        Říká Pierre Teilhard de Chardin

Pohled, který přijímá svět jako organismus, tedy jako něco dynamického, otevřeného a tvořeného obrovským množstvím nejrůznějších vzájemně spolupracujících subjektů nemůže nevidět (tak jako to stále ještě nevidíme my), že tímto způsobem utvářená společnost nemůže být jiná, než přívětivá. Přívětivá společnost je společností vzájemné spolupráce. Tak jako dnes mluvíme o společnosti informační a vzdělanostní, ve které nejdůležitějším kapitálem jsou informace, k jejichž „produkci“ je vzdělanost základním předpokladem, ekologický pohled na svět přináší rozměr ještě důležitější, totiž důraz na schopnost vzájemné spolupráce.

Důležitější je tento rozměr proto, že se již dnes ukazuje, že není možné společnost informační a vzdělanostní důkladně rozvíjet, jestliže se nenaučíme dobře vzájemně spolupracovat. A to platí nejen v globálním měřítku, ale i v lokálním.
          Slavný americký badatel Francis Fukuyama nazývá schopnost vzájemně spolupracovat přímo „sociální kapitál“, protože vybavila ty skupiny obyvatel, kteří jí disponovali v dostatečné míře, schopností zbohatnout. „Podobně jako hmotný kapitál (půda, budovy, stroje) a lidský kapitál (znalosti a dovednosti, které tak řečeno nosíme v hlavě), i sociální kapitál plodí bohatství, a proto má ekonomickou hodnotu pro národní hospodářství. Je také nepostradatelný pro všechny formy skupinového úsilí, s nimiž se setkáváme v moderní společnosti, od provozování prodejny potravin na rohu ulice po lobování v parlamentu a výchovu dětí,“ píše Francis Fukuyama.

A tím se již dostáváme k neznámé příčině selhání tolika nadějí posledních let. Proč jsme vlastně nebyli schopni realizovat v naší zemi to nebo ono. Vždyť pro to máme všechny myslitelné předpoklady. Ale ono to přesto nějak nejde. V Čechách i na Moravě existuje již velmi dlouhou dobu malá schopnost vzájemně spolupracovat, tedy malý sociální kapitál. Zahraniční investoři mohou u nás proinvestovat miliardy, a přesto se náš sociální kapitál nemusí vůbec zvětšovat. Ten můžeme navýšit jen my sami. A není to v principu vůbec těžké. Je třeba naučit se vzájemně spolupracovat a překonávat bariéry. To je totiž ta pravá cesta k bohatství. Ve skutečnosti je spoléhání na zahraniční investice bez systematické snahy rozvíjet sociální kapitál podobnou pastí, jako snahy svěřit veškerou iniciativu do rukou státu. Iniciativa prostě musí vždy vycházet zdola. Teprve na ní mohou budovat jakékoli společenské a tedy i státní struktury svou budoucnost.

Právě proto, že jsme si schopni tak málo vycházet vstříc a smysluplně spolupracovat, neumíme si ani představit, o co všechno přicházíme, dokonce i v ekonomickém smyslu, jak nás upozorňuje i Francis Fukuyama. Díváme se na sebe, proklínáme osud a každý čeká, až začne ten druhý. Přičemž jsme jako celek velice bohatá společnost, ale dohromady, nikoli jako jednotlivci.

Kdybychom náhodně vylosovali jakýchkoli deset nebo dvacet českých občanů a vzali v úvahu finanční i jiné prostředky, které mohou dát tito občané dohromady, téměř vždy by nám z toho vyšla malá, dobře vybavená firma (tj. s relativně dobrým strojním vybavením – řada z nás vlastní přece docela dobře vybavenou domácí dílnu, s dopravními prostředky a pravděpodobně i s docela slušným finančním a lidským, tedy i vědomostním kapitálem do začátku, jak o tom mluví právě Francis Fukuyama). My se však domníváme, že meze možností jsou nám kladeny jaksi objektivně, tedy především zvenku. A přitom jsou v převážné míře jen v našich hlavách, a to i přesto, že nám různé nepovedené zákony a úřední nařízení ztrpčují život dost a dost.