Dnešní strmě narůstající globální krize udržitelnosti jasně naznačuje, že 21. století bude dobou dalekosáhlé a bouřlivé proměny Země i lidstva; současné složité problémy nejsou řešitelné bez rozsáhlé transformace lidského vědomí, k níž začíná spontánně docházet ve všech oblastech života. Americký teolog Ewert Cousins chápal dnešní dobu jako historický přelom podobného významu, jakým byl tzv. Osový věk (800–200 př.n.l.), dějinná perioda představující dosud nejvýraznější dělící linii v historii, která přivedla na svět podobu člověka, jak ho dnes známe.Poznámka číslo 1 Jestliže se tehdy zrodila nová forma sebereflexivního, individuálního vědomí, a spolu s ním všechna velká světová náboženství a civilizace středního Východu, Evropy a Asie, pak v naší pozdně moderní době, kterou Cousins nazývá druhým Osovým věkem, se v planetárním měřítku vynořuje nová forma globálního vědomí.

Ewert Cousins s odvoláním na katolického filosofa Teilharda de Chardin charakterizuje tento vývoj jako posun od předchozí divergence ke konvergenci; jako proces planetizace, kdy jsou různé kultury evolučními silami konvergence vtahovány do jednoho planetárního společenství, čímž dochází ke kreativnímu sjednocování a tím k dalšímu nárůstu komplexity a hloubky vědomí. Jednotlivé prvky přitom svou dosavadní identitu neztrácejí, ale díky sjednocování ji dál prohlubují a naplňují. Teilhard de Chardin a řada dalších myslitelů jsou přesvědčeni, že takto postupně vzniká nový obal Země – noosféra, jež se v budoucnu vyvine ve vyšší úroveň samoorganizace a sebeuvědomění našeho druhu, v kolektivní mysl planety, kterou Peter Russell nazval globálním mozkem.Poznámka číslo 2 Druhá Osová doba je ale globální také ve smyslu znovuobjevování našeho spojení se Zemí a úsilí integrovat na nové úrovni do našeho vnímání kolektivní a kosmickou dimenzi vědomí prvotních lidí předosové doby.

Znovu objevujeme spojení s duší světa (anima mundi) a čím dál více si začínáme uvědomovat, že jako lidské bytosti nejsme oddělenými entitami, které žijí na Zemi a v kosmu, ale že jsme Zemí, že jsme kosmem v lidské formě a že naše lidské vědomí je v určitém smyslu kosmickým vědomím v jeho lidské podobě, jak o tom mluví Richard Tarnas.Poznámka číslo 3 Nebo slovy Christophera Bache: „Jsme vesmír, který si začíná uvědomovat své větší já.“Poznámka číslo 4

Jak to předvídal Teilhard de Chardin a jak to dnes popisují nové formy holistické kosmologie či překvapivé vhledy a poznatky z výzkumu vědomí a transpersonální psychologie, proces planetárního sjednocování a znovuobnovování našeho bazálního vztahu se Zemí a kosmem nás přivádí k pochopení nové role, kterou bychom jako lidský druh měli sehrát v procesu budoucí evoluce. Jestliže jsme tak radikálně transformovali dosavadní praxe a funkce Země (jak v pozitivním, tak povýtce v negativním smyslu), pak nás současná planetární megakrize staví před zásadní výzvu stát se, řečeno de Chardinovými slovy, hominizovanou formou evoluce a posunout se na evoluční cestě o stupeň dál. Jako lidstvo jsme se stali na Zemi určující silou, a proto za to nyní musíme převzít odpovědnost. Potřebujeme objevit společný příběh nás všech, začít se vnímat jako jeden globální kmen a rozvinout společnou kolektivní moudrost a spolupráci při řešení velkých globálních problémů, abychom dokázali vytvořit nový ekologický životní způsob, jenž bude sladěn s komplexním fungováním přírodních systémů planety a umožní nám žít ve vztazích, které budou prospěšné a obohacující jak pro nás, tak v první řadě pro Zemi.

Krize udržitelnosti tudíž představuje, jak to svého času vyjádřil Duane Elgin, práh dalšího rozvoje pro lidstvo, zásadní test naší zralosti. Podle autora této knihy, transpersonálního filosofa Christophera Bache, půjde o určující globální výzvu 21. století, vedle níž všechno ostatní bledne do bezvýznamnosti – o náročnou zkoušku, která od nás bude vyžadovat neobyčejnou vizi, odvahu a smělost a která, jak Bache zdůrazňuje, „má schopnost vytáhnout z nás úžasně krásné činy, jež by mohly změnit směr lidské evoluce.“Poznámka číslo 5

Můžeme odhadnout, jaká asi bude povaha této proměny a co pro nás bude znamenat? Ekoteolog Thomase Berry napsal: „Nikdy dříve nebylo lidské společenství konfrontováno se situací, která by vyžadovala tak náhlou a totální změnu ve způsobu života pod hrozbou úplné degradace planety.“Poznámka číslo 6 Naše nejlepší vědecké odhady ukazují, že v příštích desetiletích vstoupíme do časů bezpříkladného rozvratu, kdy se síly krize stanou tak extrémní a neúprosné, že před nimi nebudeme moci uniknout. To nás podle všeho postaví před dilema: buď rychlý vzestup po spirále do nové úrovně bytí, anebo pád do naprostého chaosu s rizikem vyhynutí. Transpersonální psycholog Stanislav Grof je přesvědčen, že současná globální krize má především psychospirituální charakter a že ji nelze vyřešit „bez vnitřní radikální a rozsáhlé proměny lidstva a dosažení jeho vyšší citové vyzrálosti a duchovního probuzení.“Poznámka číslo 7

Richard Tarnas na základě Grofova objevu archetypické sekvence smrti a znovuzrození v lidské psyché odvážně dovodil, že tentýž proces smrti a znovuzrození zřejmě podstupujeme také kolektivně jako lidský druh a že jsme právě vstoupili do jeho závěrečné fáze.Poznámka číslo 8 Tento názor s Tarnasem sdílí i Christopher Bache, který ve své pozoruhodné průlomové knize Dark Night, Early Dawn (Temná noc, brzký úsvit) hluboce psychologicky nahlédl pod povrch dnešních turbulentních událostí do spojitostí mezi osobní a kolektivní transformací, mezi individuální a kolektivní myslí. Na základě hluboké zkušenosti s osobní transformací Bache ukazuje, že s tím, jak historická krize, do níž vstupujeme, stupňuje a zrychluje naši kolektivní transformaci, začínají do našeho individuálního prožívání v takovýchto procesech vstupovat větší rytmy kolektivní mysli našeho druhu a ovlivňovat naši vlastní individuální proměnu i vzájemné vztahy s druhými lidmi.

Začínáme si čím dál víc uvědomovat esenciální vzájemnou propojenost s druhými i s veškerým životem, skutečnost, že nejsme žádná izolovaná já, ale že jsme součástí větší ekologie mysli. „Uvnitř rytmů osobního příběhu objevujeme pulz většího příběhu,“ jehož jsme součástí a v němž, zdá se, hrajeme určitou roli. Neboť, jak Bache zdůrazňuje, žádný z nás se nemůže osvobodit sám. Bache přirovnává závěrečnou fázi naší kolektivní transformace k „temné noci duše“, náročné etapě psychospirituálního čištění známé z mystických tradic, během níž dochází ke smrti jedincova ega. Pokud se nám podaří příběh naší kolektivní smrti a znovuzrození završit, mohla by se analogická smrt ega našeho druhu projevit jako „kolektivní zhroucení zkušenosti života v izolaci. … Jako slábnutí pocitu oddělenosti od čehokoli – od sebe navzájem i od samotného vesmíru. Namísto tohoto pocitu může vznikat nové vědomí podstatné celistvosti života, s kruhy soucitu šířícími se skrze jeho síť.“ Bache se domnívá, že teprve tlak ekologické krize v nadcházejících desetiletích nás definitivně donutí, abychom odhodili starou minulost a vytvořili novou přítomnost, abychom hromadně dospěli k celkové proměně způsobu našeho života ve zrychleném procesu učení.

Bache na základě vlastní zkušenosti s osobní transformací i na základě poznatků, které přinesla teorie chaosu a transpersonální psychologie, dochází k závěru, že právě vystupňovaná krize může proces naší kolektivní transformace velmi urychlit. Připomíná známou pravdu, že v situaci ohrožení života může naše myšlení neobyčejně akcelerovat a my v krátké době získáme často přístup k mentálním schopnostem a transpersonálním stavům vědomí, o nichž jsme neměli tušení. Obdobně lze předpokládat, že globální ekologická krize může posunout pole naší druhové mysli tak silně, že ze sebe dokáže vygenerovat nové struktury s vyšším stupněm koherence a samoorganizace. Díky tomu se v poli kolektivní mysli mohou projevit skryté tendence k synergii a vstoupit do našeho každodenního života. Synchronicit a spojení mezi lidmi může přibývat, což může většině z nich zpřístupnit skutečnosti, které jim dosud zůstávaly skryté.

O takovém pozoruhodném evolučním průlomu podává jedinečné svědectví v pořadí třetí kniha Christophera Bache Živá třída: vyučování a kolektivní vědomí, jejíž české vydání se vám tímto dostává do rukou. Autor v ní popisuje odhalení dynamického pole kolektivní mysli, k němuž dospěl spolu se svými studenty během vyučování na Youngstownské státní univerzitě, kde více než pětatřicet let působí jako profesor náboženských studií. Objev „pole třídy“ jej přivedl ke skutečné revoluci ve způsobu vyučování, kterou v této knize předkládá. Líčí, jak jeho vlastní spirituální praxe, která ho přiváděla do rozšířených stavů vědomí a nesmírně prohloubila vědomí jeho osobní identity, začala postupně dynamizovat i vlastní vyučovací proces ve třídě a přivolávat stále četnější tajemné synchronistické rezonance a nakonec i osobní transformace u některých jeho studentů.

Postupně začalo docházet ve třídě ke zvláštním „okamžikům dokonalosti“, k neobvyklému projasnění, ke vzájemné propojenosti a jednotě, kdy stu-denti zažívali stavy vyššího vědomí, což neobyčejně prohlubovalo kvalitu vyučování a posouvalo je na novou rovinu. V těchto intenzitou nabitých chvílích celistvosti měli často všichni ve třídě pocit, že je v místnosti pří-tomna jen jedna mysl. Bache si nakonec uvědomil, že ve skupině skutečně funguje živoucí inteligence jemnohmotného pole, které všechny spojuje do širšího funkčního celku, opravdová mysl, která integruje životní zkušenosti všech zúčastněných a je zprostředkující strukturou mezi nimi a hlubokou inteligencí prostupující vesmír. Tvrdí, že je-li kolektivní mysl třídy nebo kurzu obratně organizována, funguje jako zesilovač, který každému jedinci umožňuje zvýšit jeho vnímavost o několik řádů a vyladit svou mysl na signály vysílané velkou myslí. Samotná skupinová mysl není tedy vlastním zdrojem těchto signálů, nýbrž nástrojem, s jehož pomocí jsou tyto signály lidem zpřístupňovány.

Koncept vyučování na bázi kolektivní inteligence představuje jedinečný druh holistického učení, které může studentům poskytnout hluboké vhledy, podpořit jejich osobní proces transformace a posílit v nich hluboký prožitek celistvosti života. Klade vysoké nároky na osobu učitele a na jeho vnitřní integritu a předpokládá jeho závazek sloužit soucitným způsobem svým studentům.

Koncept „živé třídy“ Christophera Bache se objevil jako jedna z metod hnutí kolektivní inteligence, které se začalo ve světě šířit od poloviny 90. let minulého století a jehož vývoj se neobyčejně zrychlil zvláště v posledních deseti letech. Juanita Brown, jedna z hlavních mluvčích tohoto hnutí a spoluautorka jeho dnes nejvíc využívané metody, strategického dialogu World Café, charakterizovala jeho vznik následovně: „Možná, že navzdory kolektivnímu nebezpečí, které prožíváme, se probouzí náš kolektivní instinkt přežití a my hledáme cestu, jak se dostat vpřed tak, aby to nebylo sebevražedné.“Poznámka číslo 10

Další jeho výrazný představitel Bill Veltrop (zakladatel Mezinárodního centra pro organizační design) v této souvislosti napsal: „Jsme zcela přesvědčeni, že prožíváme začátek evoluční proměny, která je větší než cokoli, co jsme dosud jako společnost zakusili.“Poznámka číslo 11 Četné podniky, think-tanky, komunity, neziskové organizace i výzkumné týmy se dnes spojují dohromady ve společném záměru a snaze změnit svět. Všechny zprávy podle Craiga Hamiltona naznačují, že kolektivní mysl skutečně myslí lépe a tvoří a funguje účinněji než kterákoli naše jednotlivá mysl; a navíc naše vlastní individuální schopnosti jsou vědomou participací v poli kolektivní mysli zvyšovány, stejně jako je zesilována koherence a kreativita celku.

Vzniká otázka, co by se stalo, pokud by alespoň malá skupina lidí mohla mít k této vyšší společné mysli trvalý přístup, eventuálně, kdyby se kolek-tivní inteligence začala odehrávat v širokém měřítku. Nestojíme na samém začátku evoluční změny, která by nás mohla dovést do „harmonizované kolektivnosti vědomí,“ o níž mluví Teilhard de Chardin ve své knize Lidský fenomén, do oné kolektivní mysli planety?

Koncept kolektivní inteligence, který nám podle všeho umožňuje přímo zažít, že nejsme pouze izolovaná já, ale že jsme rovněž součástí většího celku, který je víc než jen souhrn svých částí, každopádně nabízí nový a velmi účinný kontext pro osobní, ale především pro kolektivní transformaci. Pokud bychom pravdu naší vzájemné propojenosti a závislosti dokázali skutečně hluboce prožít a uvědomili si, že naše individualita je, jak to vyjádřil Christopher Bache, „otevřený systém, který reflektuje větší kulturní a psychologickou historii našeho druhu,“ mohlo by to bezesporu mít ohromný evoluční dopad. Mohlo by nás to doslova vysvobodit z vězení našeho izolovaného já, které vytváří dnešní rozdělený svět.

Pokud by k takovému uvědomění došlo ve větším měřítku, mohlo by to zcela změnit naše osobní i kolektivní sebepochopení, naše vzájemné vztahy, naše chápání reality i náš sociální život, a také nesmírně aktivizovat potenciál naší tvořivosti při řešení obrovských globálních problémů, které se na nás začínají valit jako vlny tsunami ze všech koutů světa. Jak nás učí teorie chaosu, v takovýchto bouřlivých časech, které celý svět vychylují z rovnováhy a posouvají ho k bodu, v němž se bude rozhodovat o jeho dalším směřování (bifurkační bod), může neobyčejně vzrůst význam aktivit malých, vnitřně integrovaných skupin, včetně činů jednotlivců. Bache je přesvědčen, že pokud naše rozhodnutí odrážejí náš nejvyšší potenciál a pokud usilují o nejvyšší dobro lidstva jako celku, mohou mít na řešení dnešních problémů obrovský vliv.

Práce Chrise Bache jako maják osvěcuje naši cestu do nejistých časů, do nichž vstupujeme a v nichž bude kriticky důležité, jak se k sobě navzájem a k celému světu budeme vztahovat. Nikdo nevyjádřil nový příběh naší vzájemné propojenosti a závislosti, vědomí našeho hlubokého spolubytí, naléhavěji než právě on. Naše „já“, to jsou dnes především všechny naše vztahy: „Velmi silně cítím, že každý z nás je skrz tkáň času a prostoru napojen na určité lidi. Mnohé z nich nemůžeme poznat, avšak jsme spojeni vlákny, která procházejí jejich srdci a myslemi. Skrze tyto specifické bytosti jsme napojeni na rodinu lidstva jako celku. Když se pozvedáme, abychom uskutečnili hlavní úkol svého života, když děláme to, co zde máme udělat, vysílá to pulzy světla a života podél těchto vláken, které vyživují všechny, s nimiž jsme spojeni, a pomáhá jim to dosáhnout toho, k čemu jsou vyzýváni, aby udělali. Podobně když selžeme, sníží to naši kolektivní energii. Jsme v tom skutečně a hluboce všichni pospolu.“Poznámka číslo 12