Evropy se zvnějšku nikdo moc nebojí, nikdo ji zvnějšku moc nekritizuje, jen my Evropané se bojíme sami sebe, sami o sebe, a jsme naším vlastním největším kritikem. To samo o sobě není tak špatná zpráva.

          Na evropské integraci je pozoruhodné to, že nejvíce jejích kritiků žije uvnitř. Mimo Evropu je antievropanismus téměř neexistující – což, ve srovnání s jinými (vel)mocemi, je relativně vzácná situace. Většina impérií má totiž své nepřátele klasicky venku. A uvnitř často trpí zvýšeným sebevědomím doprovázeným nízkou úrovní kritické reflexe.

Jenže u Evropy je tomu naopak, zvnějšku Evropy nás svět vidí mnohem pozitivněji, než vnímáme my sami sebe. Tak třeba antiamerikanismus je disciplína pěstovaná všude možně, jen ne moc v USA. A i když i zde se pár jedinců najde, je to většinou kritika jednotlivých politik(ů), nikoli Ameriky jako takové. Zajímavé zamyšlení vyvolá také úvaha nad Čínou nebo Ruskem, kde jsou kritické hlasy slabé, a pokud existují, jsou uvnitř daných (vel)mocí potlačovány. Jinými slovy, antievropanismus má v Evropě svůj politický proud, kdežto antiamerikanismus ho v USA nemá. V Rusku ani Číně nemá svůj politický proud skoro ani opozice.

Takže v takovém mezi(velko)mocenském srovnání je situace taková, že většina velmocí se uvnitř sama sebe miluje a je obávána těmi, kteří jsou vně. Jen u nás je to naopak. Evropy se zvnějšku nikdo moc nebojí, nikdo ji zvnějšku moc nekritizuje, jen my Evropané se bojíme sami sebe, sami o sebe, a jsme naším vlastním největším kritikem. To samo o sobě není tak špatná zpráva. Vnější zrcadlo nám dává lichotivější obrázek než naše vlastní představy. Opačná situace je jistě horší: tedy stav, kdy je (vel)moc (nebo osoba) spokojena sama se sebou, ale všichni kolem z ní mají strach a obavy. Taková země a její okolí je v mnohem větším nebezpečí, protože pokud ona sama o své cestě vůbec nepochybuje (ale přitom vyvolává strach okolí), své cesty změní pouze kvůli vnějšímu nátlaku. A nezmění sebe samotnou, protože to sama tak cítí, ale protože jí musí oči otevřít někdo jiný nebo něco jiného. V lepším případě prozření, v horším třeba krize, kolaps, násilí.

Nematerializujeme tím perverzním způsobem opak Ježíšova varování farizejům? Že totiž vidíme jen tu svoji třísku ve vlastním oku, a trámy v očích jiných nevnímáme? Tedy že malé materiální a demokratické nedostatky cedíme a přetřásáme jako komára, ale to, že zbytek světa se topí v problémech sloních rozměrů, nevnímáme. Na slony se koneckonců nadává blbě, a je jim to navíc jedno, a tak si nadáváme na komáry.

Ale zpět k naší hlavní otázce: Co vadí Evropě na Evropě? Je Evropa hezká jen zvnějšku, nebo mají ostatní pravdu a my trpíme roztroušenou formou hédonistické adaptace, kdy si na nárůst luxusu rychle zvykáme a nic nám není dobré? Vadí nám, že jsme příliš nemocní na velmocenství a příliš mocní na to, být jen normální mocí? Zkuste se zeptat Captaina Ameriky (fiktivní americký superman – tedy Übermensch, druhé pokračování běží v kinech), co si myslí o Americe, a vysekne vám dechberoucí vlastenecký pokřik nebo dojemnou motivační řeč a jako důkaz zaútočí na nějakého nepřítele.

Zkuste se zeptat Franze Kafky, co si myslí o Evropě, a zaměří se na byrokracii, kterou popíše takovým způsobem, že budete mít pocit, že na světě neexistuje nic horšího než formulář. Což je také zajímavé: drtivé většině Evropanů vadí přebujelá evropská byrokracie, ale když se někoho z nich zeptáte, kdy se on jakožto jedinec s nějakým osobním zdržením z titulu evropské byrokracie setkal, většina lidí si nic nevybaví. Jsme Evropou spíše kritických Kafků než nadšených Captainů Amerik. Takže evropské nadšení amerického formátu nemohou politologové ani sociologové očekávat, byť by nám tu bylo sebelíp. Ale právě proto bychom si – aspoň občas – měli vytáhnout hlavu z peřiny a při nadávání, že nás pod devátou matrací tlačí hrášek, si aspoň na chvíli uvědomit, že máme těch matrací devět.

A to bude den, kdy Evropa dohoní Evropu.

Nemoudrý prezident tupí a uráží své kritiky. Moudrý je zve na Hrad a ptá se, zda a jak vládne a kde by mohl něco dělat lépe.

          Na první pohled to vypadá, že demokracie je o volbě – tedy o volbách, ale ve skutečnosti je demokracie někde jinde. Volby jsou začátkem demokracie, nikoli jejím smyslem. Z historie koneckonců známe mnoho příkladů, kdy se totalitní režimy dostaly k moci volbami. Demokracie je historicky dost paradoxní víra, že politik slouží lidu, nikoli naopak. Po většinu paměti lidstva byl panovník panovníkem a služebný lid služebným lidem. To se za posledních několik století v některých zemích naštěstí mění a nyní se principem demokracie stala víra, že panovník lid (symbolicky) zastupuje a pracuje za něj a pro něj.

Rolí těchto zastupitelů je také demokracii kultivovat. Pokud se třeba 96 procent národa demokraticky rozhodne, že zakáže homosexualitu nebo vymýtí zrzky, pak je toto rozhodnutí nedemokratické, byť se k němu dospělo většinovou volbou. Demokracie národa je v kultuře demokracie, nikoli v samotné většině. Můžete mít sebelepší zákony a zvyklosti, v situaci nulové kultury přesto může vykvést (nebo vyhnít) „demokratická totalita“.

Každá demokracie musí mít kritické hlasy – ctít je, chránit je, dávat jim prostor a vlastně je podporovat, byť jsou nepříjemné – nebo právě kvůli tomu. Spolu s ekonomem Josephem Schumpeterem tak lze říci, že demokracie a kapitalismus se takovou kritikou živí, energizují se jí a získávají dynamiku pro svou proměnu a směr pro další cestu. Koneckonců to, že dnes létáme na Měsíc a posíláme si e-maily v sekundě po celém světě, je možné jen díky tomu, že se mnoho lidí v minulosti rozhodlo zpochybnit pokrok tak, jak pokrok definoval středověký definiční rámec. Každý rozumný podnikatel, politik, myslitel, vědec, umělec kritiku vyhledává a je jí vděčný – už jenom kvůli tomu, že sám ví, že dotyčný se ve svém oboru dostal tak daleko zejména kvůli tomu, že jakousi kritikou sám začal.

Pokud se „lidoví panovníci“ začnou tvářit, že je jim demokracie na obtíž, že stát jsou oni, že jejich zájem rovná se státní zájem, že oni sami vědí nejlépe a ostatní jen nechápavě překážejí, pak svou kauzu buď nejsou schopni vysvětlit, nebo byli sami zvoleni „hloupým národem“ a měli by se tak na sebe i dívat. Brzy zapomenou, že lidé volili jejich program, a nikoli je osobně. Pak se snadno stane to, že se i z prezidentů stanou zahořklí podivíni, kteří mají pocit, že jsou proti všem, jsou obklopeni mediální a jinou žumpou.

Dnešní demokratická vláda je služebníkem lidu. Místo lidu se (lépe či hůře) stará o ceny energie, o čistotu našich řek, o funkčnost našeho vzdělávacího systému, o kvalitu soudů… V minulosti bylo vzdělání dítěte na rodině, stejně jako jejich důchod a pořádek před jejich domem, dnes se o toto vše stará stát, tedy politik. Z role služebníka, nikoli panovníka. Nikoli nadarmo se ministrům říká ministři, z latinského slova ministrare, tedy sloužit. Moderní pojetí ministra je takové, že ministr je jakýmsi ministrantem v kostele, kde bohem je lid, tradice, kultivovanost a společná víra ve stát a jeho pokrok. Těmto ministrantům se společnost z protokolárních důvodů rozhodla udělit různé symbolické počty, které ovšem panovníkovi nesmí stoupnout do hlavy. Aby nezapomněl, že byl zvolen, aby sloužil, nikoli aby mu bylo slouženo.

Nemoudrý prezident tupí a uráží své kritiky a mstí se jim, jak může, moudrý je zve na Hrad a ptá se, zda a jak vládne a kde by mohl něco dělat lépe. Moudrého prezidenta zajímá nezávislost vysokých škol a váží si každého, kdo ji brání. Našeho prezidenta neurazil jistý rektor, který mu nevyhověl, ale urazila jej samotná nezávislost vysokých škol. To nezávislost a kritické myšlení nebyly pozvány na Hrad. Odměněna byla servilita. Místo toho měl dotyčného rektora vyznamenat, neb bránil cosi, co prezident ve své nekonečné moudrosti nechápe, byť je to pilíř demokracie. Být prezidentem je úkol, nikoli licence dělat si, co danému vyhovuje.

          Nebo chce, aby do budoucna univerzity vyhověly vždy a všem žádostem panovníka i s patřičným popelníčkem a červeným kobercem?

Sjednocování národů a států je nevyhnutelné, chceme-li jako lidstvo ovládat síly, jež by nás jinak mohly zničit.

          Evropská volba se stává poněkud paradoxní. Volby vyhrály neúčast a nezájem, a přitom většina lidí krizi vytýká nikoli národním státům, ale právě unii. Přestože tedy hromosvodem výčitek je EU (a nikoli např. USA nebo Japonsko), a nikoli národní státy, když dojde k volbě, většina zůstane doma.

Z tohoto důvodu je jistě ještě paradoxnější, že prezidentské volby – volby „dutého“ symbolu bez exekutivní moci, vzbuzují v našich zemích více emocí než volby parlamentní. Nevolíme podle vnímané důležitosti, ale podle setrvačnosti reprezentativní symboliky. Druhý paradox je, že takto špatný výsledek se dostavil v situaci, kdy se EU z krize aspoň opticky zvedá. Třetí, že se ruskou hrozbu nepodařilo využít jako důvod ke sjednocení Evropy. A čtvrtý, že ani ukrajinská touha po tom, co považujeme za automatické, nevyvolala v EU sebemenší reflexi vděku za výdobytky, které máme.

Týdeník Economist si správně všímá, že odchod Velké Británie by asi EU přežila, ale odchod Francie, kde volby do Evropského parlamentu dopadly snad nejtragičtěji, nikoli. A že zrovna Francouzi, člověk si v duchu říká, zrovna ti, kteří z integrace těží mnohé, že zrovna tak kulturní národ, kde se stojí fronty do galerií, národ básní a romantiky, že zrovna z nich se nakonec vyklube tak žlučovité klubíčko nenávisti, to je s podivem. A když se člověk rozhlédne kolem, vlastně zjistí, že ta naše česká volba v mezinárodním srovnání žádnou tragédií nebyla. Zda je to tím, že jsme svoje období sládkovců již měli, nebo diskreditací klausovského negativismu, těžko říci. Na rozdíl od jiných zemí zde nacionalismus vlastně příliš nezabodoval.

          Přitom nacionalismus v době postnárodní je zvláštní fenomén. Rozhodování se dostává tam, kam má: na úroveň regionů a na úroveň nadnárodní. Stát hraje menší a menší roli. Jak chcete na národní úrovni řešit migraci? Ekologii? Bankovní regulaci?

Významný teoretický fyzik Michio Kaku se v jedné ze svých knih zamýšlí nad civilizacemi obecně. K výrobě primitivních nástrojů stačí malá společnost, sběratelé rostlin mohou existovat na úrovni veliké rodiny. Pokud chcete lovit zvěř, musí vás už být více, pokud chcete postavit automobil, úroveň specializace musí být na tak vysoké úrovni (zhruba na úrovni středně velikého státu), aby si daná společnost mohla dovolit vyčlenit jistou skupinu lidí jen na výrobu automobilů. Úroveň ekonomické specializace tedy zhruba odpovídá úrovni politické organizace. Ale občas ji předežene.

Jako příklad udává atomovou bombu: zde stačí větší stát, který ale dokáže vyrobit zkázu celé civilizace. Kdyby existovala politika celoplanetární, jaderná energie by nebyla pro naši civilizaci žádnou hrozbou. Kdyby neexistoval národ, který by namířil svoje hlavně na národ jiný, jak koneckonců zpívá John Lennon ve své snad nejznámější písni Imagine, dar jaderné energie by se mohl použít k nasycení hladu celého světa bez obav, že se u toho navzájem odpráskneme.

Technický pokrok v současnosti předběhl, jak to jen říci... náš organizační, komunikační, byrokratický pokrok, pokrok v porozumění jiným, solidaritu, soucit, diplomacii... zkrátka asi dvěma (pitomými) slovy lidskou politiku. Jsme v citlivé situaci, kdy umíme něco, s čím jako lidstvo neumíme bezpečně zacházet. Jako lidstvo-celek jsme ve fázi pubertálního výrostka, kterému najednou narostly svaly a energie, ale on ještě pořádně neví, co s nimi, jeho IQ a ego se stále točí kolem něho a je stále dětské.

Podobná hrozba, možná reálnější, ale spočívá i v ekonomice a ekologii. Obojí nás možná zevnitř dokáže rozložit více než jaderná hrozba a obojí nelze regulovat na národní úrovni. Sjednocování národů a později planety je nevyhnutelné a čeká každou civilizaci, která chce přežít a nezaseknout se v nebezpečném stadiu národních států, kdy jako lidstvo budeme disponovat většími a většími schopnostmi a energiemi, které, pokud se je nenaučíme společně ovládat, nás mohou zničit.

Před nedávnem jsem měl na Varšavském knižním festivalu debatu s Leszkem Balcerowiczem a řeč se stočila k tématu, zda existuje veřejné dobro, nebo zdali existuje jen dobro jednotlivců. Dějiny ekonomie se z důvodů, které zde není prostor rozebírat, stočily k velice individualistickému pojetí člověka a společnosti, což jistě mělo i některá svá pozitiva. Nicméně tím, že se ekonomie tradičně zaměřuje na jedince a jeho zájem (občas to až přehání a žene do extrémů) uniká jí veliký zdroj bohatství, který spočívá ve veřejném prostoru.

Vezměte si takový typický městský činžák. Je to vlastně taková malá vesnice ve městě: bydlí zde stovky lidí velice blízko u sebe – mnohdy celý život. Je to jakýsi společný prostor, který záleží jen na lidech, jak si jej uspořádají. Uvnitř těchto činžáků bývá nádvoří nebo dvorek, který nemůže být v soukromém vlastnictví, protože by to bylo velice nepraktické, a tak je ve vlastnictví společném. No a tento dvorek většinou vypadá, jako kdyby nepatřil nikomu – zřejmě právě proto, že patří všem. Nebo je rozkouskován na menší parcely, které jsou ohraničené takovým, aby se neřeklo plotem, které se zdá, že má jen jednu roli: vypadat ošklivě a překážet.

Přitom na takovém dvorku by mohly být záhonek, na kterém by se vyblbnul každý chatař a ani by nemusel jezdit přes víkend na chalupu. Hravě by zde mohla stát prolézačky pro děti, společný gril, nebo dokonce sauna a bazén. Zkrátka věci, který by si tam každý jistě rád postavil – jen kdyby prostor mohl být jeho (a nikdo jiný mu tam nechodit!). Takový luxus – mít zahradu uprostřed města – a my je necháme ležet ladem.

Na čem to záleží? Na schopnosti vycházet spolu a domluvit se. Kdyby si chtěl každý postavit na vlastním pozemku, vlastní lavičku, vlastní záhon, vlastní gril, vlastní saunu, vyšlo by to dotyčného velice draho, pro mnohé až prohibitivně. Kdyby ovšem každý přispěl svým zlomkem (nebo alespoň většina), takový sen se najednou stane hravě dostupným. Jenže je tu jedno jenže: tito lidé si musí rozumět a být schopni se domluvit a mít se aspoň trošku, ehm, rádi. A také musí mezi sebou mít někoho, kdo je trošku organizačně schopný.

Vlastně si vezměte, jak drahá je nedohoda. Kdyby se naše společnost – jak malá tak velká – byla schopna domluvit. To je přeci ekonomické téma jako Brno. Velikých osobních zisků lze dosáhnout velice levně na společném prostoru. Jsme vychováni v tom, že se člověk stará jen sám o sebe – což je v mnoha případech zcela v pořádku, ale v některých případech nás takové starání jen o sebe přijde velice draho. Nikoli nadarmo se v jednom prastarém žalmu píše „Jaké dobro jako blaho tam kde bratři bydlí svorně“

Máme pocit, že společným užíváním hodnota dané věci klesá. A ačkoli v mnoha případech tomu tak je, jsou případy i zcela opačné. Tak třeba hezký záhonek je ku prospěchu všem, kteří kolem chodí. Přeci vůbec nikde není napsáno, že společný gril nebo bazének má jen samé nevýhody. Ale existují i statky, kde se hodnota s počtem uživatelů zvyšuje.

          Takovým příkladem je třeba internet. Čím více lidí jej používá, tím větší má hodnotu. Mít svůj „vlastní“ internet je podobná hloupost jako mít svoji vlastní osobní měnu. Peníze jsou tedy právě příkladem společného statku, který má hodnotu právě v tom, že jsou obecně platné. A čím více lidí je používá, tedy vlastní, tím mají větší moc – a větší hodnotu. Právě peníze nelze „soukromě tisknout“, jak často upozorňuje filozof Jan Sokol a u věci, kterou máme pocit, že vlastníme, vlastně vůbec soukromě nevlastníme. Peníze jsou prostě „naše“ zhruba tak, jak je „náš“ jazyk nebo internet. Peníze mohou fungovat pouze ve vztahu a ve společnosti, která má společné hodnoty (třeba zrovna ty peníze).

Dalším příkladem je jazyk, ten také nikdo nevlastní, ač se o něj jisté instituce starají, je jazyk. Čím více lidí jej „vlastní“ a používá, tím lépe splňuje tento jazyk svou roli: tím více lidí se díky němu dorozumí. Mít vlastní jazyk, sám pro sebe, může sice být zajímavé, ale s nikým se nedomluvíte.

          A tak bychom mohli přehodnotit dědictví, které držíme již od Aristotela, že taková „společná pastvina“ (jak to tenkrát pojednal on) je prokletá tragédií společného vlastnictví. V některých případech může být společná pastvina mnohem hodnotnější než soukromá.

Stalo se módou nadávat, že Evropa ani ekonomie nesplnily svůj úkol. Ale co když je to přesně naopak? Občas mi to připomíná situaci, kdy nadáváme krávě za to, že z ní nemůžeme vydojit více a více mléka. Ona nám ale více mléka dát nemůže, protože jsme ji již vydojili.

          Proti Evropské unii se filozoficky řečeno používají podobné základní výhrady jako vůči současnému západnímu stylu ekonomie obecně. Obojí jako by ztratilo duši. Tělo tvořené z jakýchsi institucionálních kostí se hýbe (jakousi setrvačností?) dál, ale je to příliš kostnaté, bez života.

Obojí – jak EU, tak ekonomika – funguje, ale to nikoho moc nedojímá, fungují jakoby zdálky, jsou nám odtažené a jako by jim chyběla lidská tvář. Nám Evropanům stále něco na Evropě chybí, stejně tak jako konzumentům stále něco vadí na konzumu. Proto tolik debat, konferencí a úvah na téma duše Evropy, hledání jejího smyslu, stejně jako smyslu kapitalismu nebo ekonomiky a ekonomie vůbec.

Jeden z možných způsobů, jak uvažovat nad současnou krizí těchto dvou myšlenek, které nás nesly v posledních generacích kupředu, je zamyslet se nad tím, zda náhodou ekonomie a EU nesplnily svou roli v rámci institucí, podle kterých byly (více či méně spontánně) původně stvořeny či založeny. Tato myšlenka je zajímavá právě v tom, že jde přesně opačným směrem.

Módou se stalo nadávat, že tyto myšlenky svůj úkol nesplnily, ale co když je to právě naopak? Z psychiatrického hlediska je totiž dosažení cíle jeden z významných zdrojů depresí. Pokud si splním svůj životní sen, je to na jedné straně fajn, ale na straně druhé jsem právě přišel o motor a touhu po svém životním snu, neb se mi splnil. Tím se nechce říct, že se vyřešily všechny problémy světa a obecný světabol, ale že v jedné oblasti se tak stalo.

Ekonomie jako obor si nikdy pořádně nedefinovala svůj úkol nebo cíl svého snažení. A pokud neznám smysl dané věci, nemohu s ní být spokojený nikdy, neboť vlastně nevím, k čemu má pořádně sloužit. S mobilním telefonem mohu být spokojený, pokud od něj čekám telefonování a posílání SMS. Budu s ním však nespokojený a neustále mu budu nadávat, pokud od něj budu čekat třeba ohřívání kávy. A možná je to trochu podobné i s ekonomií a Evropou - nevíme pořádně, jaký je cíl, a tak nadáváme i na věci, za které nemohou.

Představme si na malou chvíli, že bychom si definovali cíl ekonomie a Evropské unie. Jen tak pracovně bych za cíl ekonomie mohl navrhnout například toto: že si většina lidí v dané zemi nemusí dělat existenciální starosti s tím, jak se nasytí, kde budou spát, zda bude přes zimu teplo. Prakticky to znamená být schopen vzít své děti občas do kina, aniž by se dotyčný bál, že na konci měsíce nebude co jíst. Zkrátka, aby naše ekonomická situace byla taková, že má většina populace ten luxus netrápit se materiálně-existenčními problémy.

Pokud bychom to brali takto, tak pak ve většině západních zemí ekonomika svou roli a cíl splnila. Drtivá většina obyvatel západního světa dnes žije ekonomicky mnohem pohodlnější a luxusnější život než králové za středověku. Nemůžeme od ekonomiky chtít, aby nám přinesla balanc do života, duševní smír, nebo nám dokonce dala smysl života nebo vytvořila spravedlivou společnost.

A podobně tak od EU. Jejím původním cílem byl mír skrze obchod. Oba cíle jsou splněny: v EU máme bezprecedentní mír a volný obchod, který jsme ještě nikdy nezažili. Sever Finska obchoduje s jihem Španělska s takovou lehkostí, že se nám o tom ani nezdálo. Zboží a služby nebrzdí ani hraniční kontroly, ani rozdílné administrativní požadavky, ani kurzové riziko. Oba původní úkoly jsou tedy splněny.

Není samozřejmě po všech problémech světa, ale občas mi to naše nadávání připomíná situaci, kdy nadáváme krávě za to, že z ní nemůžeme vydojit více a více mléka. Ona nám ale více mléka dát nemůže, protože jsme ji již vydojili a všechno její mléko už je ve vědru. To vědro má díry, půlka mléka z něj vytéká, protože se o něj nestaráme a je nám to jedno, protože my přece chceme zejména více.

Paradoxně v době, kdy kapitalismus slaví globální triumf, hovoří se o jeho kolapsu. Klasický pár kapitalismus a demokracie není už takovou samozřejmostí. Čína, Singapur a další silné země mají daleko od demokracie, přesto tam kapitalismus „šlape“. Což vede některé myslitele k zvrácení otázky: že to totiž není již kapitalismus a demokracie, ale kapitalismus nebo demokracie.

Nešel bych tak daleko, nicméně pokud připustíme, že tomu tak je, západní svět se blíží významné volbě: pomalejší demokracie, nebo ji prodáme za pár desítek bodů (dočasně) zvýšeného HDP? V dlouhém období demokracie vyjde lépe, ale otázkou je, co se stane v tom krátkém. Kapitalismus slaví globální triumf: levice si žádnou alternativní společenskou realitu nedokáže představit, jak opakovaně přiznává levicový myslitel s nejbujnější fantazií Slavoj Žižek. Kapitalismus se replikuje bujně, demokracie nikoli. Přebírat kapitalismus se světu daří, demokracie na tom tak slavně není. Otázkou je, co bychom raději – nebylo by lepší, kdyby byl svět fascinovaný spíše naší svobodou než naším bohatstvím?

Italský psychoanalytik a expert na mytologie Luigi Zoja ve své nedoceněné knize Vina a růst, psychologie a limity pokroku už v roce 1995 píše: „Evropa pokořila celý svět, a to v mnohem větší škále, než bylo kdy možné jejími válkami. Euro-americký způsob života se rozšířil po celém světě a poprvé v celých dějinách civilizací tak zaujímá pozici planetární kultury. Přesto se však tento neskutečný výkon nikterak neodráží na naší evropské hrdosti. (...) Vítězství Západu (...) si přes veškeré své úspěchy nevytvořilo žádný příběh či mýtus, žádnou pozitivní naraci, která by toto vítězství oslavovala či jen pojmenovala.“

Každá civilizace, pokračuje Zoja, si vytvářela mýty o své velikosti a k nim se referovala, je násilně šířila. Jen my, Evropané, jsme jediná civilizační formace, která podobný mýtus nevytváří, přestože jako jediní na něj máme po zdolání světa svou myšlenkou a životním stylem nárok. Ano, máme filmy šířící naši ideologii, ale nejstahovanějším západním pořadem na Východě je údajně House of Cards: sebe-cynická výpověď o dutosti a korupčnosti západní státní správy. Náš systém není v krizi zvnějšku, ale zevnitř.

Naše české pohrdání politikou je jen širším odrazem labutí písně národních států. Národního politika, jakožto vymírající rasu, zdá se mi vhodně vystihuje francouzský prezident Francois Hollande: představuje nic. Nic neříká, k ničemu se pořádně nevyjadřuje, má nízkou národní popularitu a je irelevantní, stejně jako myšlenka národního státu, kterou symbolicky ztělesňuje. Jedinou relevantní hráčkou je Angela Merkelová, a to jen proto, že dnes spontánně zaujímá pozici evropskou, ne německou.

Za uvadáním státu (nikoli národní kultury) lze přitom sledovat dva jasné trendy: lokalizace a spíše než globalizace: civilizace. Evropská civilizace si uvědomila, že musí své rozhodování, svou politiku přesunout na společné místo – je nás na malém území nejvíce států. Zelená politika, dopravní politika, monetární politika, zahraniční politika, ekonomický regulatorní rámec a pomalu i politika fiskální se nedá, uvědomujeme si, pořádně dělat na národní úrovni. Tyto klasické tematické državy národního státu se tedy stěhují nahoru, tam, kde mají být, na úroveň naší civilizace. Další jejich témata se stěhují do regionů a blíže k lidem, tedy opět tam, kde mají být. Zkrátka zdá se mi, že v budoucna budeme rozhodovat věci lokálně (barva mostu atd.) a civilizačně (zahraniční politika atd.): na úrovni státu moc témat (kromě národoveckých) nezůstane.

Otázkou je, zda se tato čtvercizace světa do civilizací posune dál do skutečného globálního rozhodování, jinými slovy, zda vznikne něco jako Spojené národy, které by ovšem měly nějakou skutečnou moc. Zelenému hnutí můžeme děkovat za to, že prvním tématem, o kterém se rozhoduje globálně (nebo se o to aspoň snažíme), je právě péče o planetu: opět evropské téma. A i zde bude Evropa hrát primární roli: buď skutečně a politicky, nebo už jen v podobě myšlenky a ducha, který po nás zbyl.