Tato asi 2000 let stará věta, kterou, podle tradice, vyslovil jeden z lidí, kteří zásadním způsobem ovlivnili život na této planetě, rabi a tesař Jehošua z Nazareta, později nazývaný Ježíš Kristus, vyjadřuje tisíciletou zkušenost, že ke skutečně hodnotnému lidskému životu nestačí pouze bohaté zásoby jídla.

Jednou z věcí, bez kterých by člověk nemohl přežít je vědomí souvislostí světa, ve kterém žije. Každá lidská bytost si postupně vytváří jakousi „mapu“ výkladů, interpretací jevů, se kterými se v životě setkává. Tak tomu bylo vždy (a nejen u lidí, ale i u zvířat) a je tomu tak i v současné době. Samozřejmě, svět pravěkých lidí je jiný než svět lidí ve starověku a ten je zase zcela jiný než svět lidí v novověku a v současnosti, který na něj navazuje. A to bereme (pro jednoduchost) jen konvenční evropské rozvržení dějin.

Je jasně vidět, že právě způsob, jakým rozumíme skutečnosti, vytváří světy, ve kterých žijeme. Je to v posledku něco zcela nehmotného, ale žít bez toho nemůžeme. Tyto světy mají i v jedné době vzájemně odlišnou podobu (proto se s nadsázkou říká: „Kolik lidí, tolik světů.“). Tím chceme říci, i když se v jedné době vzájemně velice podobají, mají například různou kvalitu (různí lidé mohou, například, v rámci, který je jim dán, chápat svět povrchně, nebo hluboce a podobně).

Svět, do kterého se narodíme, si však nemůžeme vybrat, vždy je již dán způsobem, jakým kultura, ke které naši rodiče patří, zakouší svět. To je možné ilustrovat i na krátkém úseku evropské historie. Když na počátku novověku vznikl hodinový stroj, byl vnímán jako něco úžasně složitého (přímo jako vrchol složitosti). Když myslitelé tehdejší doby mluvili o vesmíru, připodobňovali jej právě k supersložitému hodinovému stroji. A to dávno před tím, než vzniklo mechanické pojetí vesmíru ve vědě.

Ještě dnes, když mluvíme o souvislostech jevů v přírodě, říkáme například větu: „Chceme objevit mechanismus souvislostí.“ A to i přesto, že již delší dobu tušíme, že to, co zkoumáme, žádný mechanický stroj není. Druhý takový příklad se nabízí z doby zcela nedávné. Když vznikl po druhé světové válce elektronický počítač a bylo jasné, že je tím nejsložitějším, co člověk dosud vymyslel, začali myslitelé vesmír okamžitě připodobňovat k superdokonalému počítači.

Je zcela jisté, že vesmír není ani dokonalý počítač, tím méně dokonalý hodinový stroj. Tyto příklady však ukazují, jak se lidská zkušenost promítá do výkladu skutečností, které člověk nechápe a jak současně vytváří rámec (tj. paradigma), na kterém vyrůstá konkrétní lidský dějinný svět.

To vše je mimořádně důležité, jestliže máme rozhodnout o tom, jakým způsobem má být napsána a co má obsahovat učebnice Občanské výchovy (ať ji už chápeme více jako výchovu, nebo nauku). Podle mého názoru, tyto dva důrazy spolu neoddělitelně souvisí. Protože je však škola zaměřena vždy do budoucnosti, je třeba si nejdříve položit otázku: „Jak bude slovo občan chápáno v budoucnosti?“ Nebo jinak: „Pro jaký svět základní škola své studenty vlastně připravuje?“

Odpověď není lehká, není však také nemožná. Především je zřejmé, že žijeme v přechodové době. Svět novověku, který povstal z renesance, pomalu končí. Vytvořil vědu tak, jak ji dnes známe, a zásadním způsobem ovlivnil život na naší planetě.

Jednotlivé lidské kultury přestaly být izolovanými enklávami a staly se součástí globální vesnice (a to vše v poměrně historicky krátké době). To je nevratná změna, která však klade na člověka obrovské požadavky, o kterých se jen málo mluví. A to je něco, co již novověk ze svých vlastních zdrojů (tj. ze způsobu, jak chápe skutečnost včetně člověka) nezvládne.

Pomalu a na základě zkušenosti s tím, jak je svět nově uspořádán, se tedy vytváří jiný pohled na skutečnost a místo člověka v ní. V těžkých porodních bolestech prostě povstává nový svět. Tento nový kulturní rámec má některé vlastnosti, které lze již dnes zahlédnout, jestliže se díváme vhodným směrem.

Především se snaží skutečnost vnímat jako celek s vědomím, že celek není možné převést na souhrn jeho částí. Rozkladem na části prostě celek zaniká. To je něco, co si badatelé v době novověku vůbec neuvědomovali. Naopak, byli přesvědčeni, že různé celky je možné poznávat jen tak, že je rozložíme na části, pochopíme, jak fungují a pak, když je složíme dohromady, budeme vědět vše o jakémkoli celku.

Dříve se lidé domnívali, že lidské poznání může být absolutní. Ukazuje se však, že každé lidské poznávání je vždy dáno činným vztahem k tomu, co člověk poznává, čeho se poznání týká. Vztah se latinsky řekne „relatio“. V tomto smyslu (tj. že se vždy odehrává v určitých souvislostech) je každé lidské poznání relativní. To samozřejmě neznamená, že neexistuje pravda, jak se někteří mylně domnívají, ale spolu s tím vyvstává otázka o odpovědnosti za poznanou pravdu.

Důsledkem tohoto poznání je pak skutečnost, že žádný člověk nemůže postihnout celou pravdu, byť by se týkala i té nejprostší věci. To má závažné důsledky v oblasti náboženských tradic. Ukazuje se, že jediného Boha (pokud v něj někdo věří) je možné vyznávat a uctívat nejrůznějšími způsoby a že násilné prosazování jediné pravé víry, při kterém v historii padlo tolik lidských životů je samo o sobě dokonalým nesmyslem, ke kterému se lidé v dějinách uchylovali a často dodnes uchylují. Je to jen a jen důsledek snahy uzavřít se vůči druhým, přestat s nimi komunikovat, nebo je jinak vyobcovat ze světa a upřít jim právo na jeho spolusdílení.

A to se již bezprostředně týká našeho tématu (tj. tématu občanství). Proč? Jednoduše řečeno proto, že v budoucnosti bude člověk přispívat celku tím více (tj. bude tím lepším občanem), čím více bude schopen s ostatními sdílet svou zkušenost. Pojem občanství, které je dnes chápáno jen jako členství v určitém regionálním (například státním) útvaru se tak, podle našeho názoru, zásadním způsobem promění. Dobrým občanem nebude ten, kdo se jen někde vyskytuje a plní řádně své povinnosti vůči státu, ale především ten, kdo bude schopen aktivně (spolu s druhými) vytvářet skutečné společenství.

Toto slovo je však hojně zneužíváno, což vede často k zmatení. Mluvíme například o „společenství lidí v daném domě“, i když se v tomto případě téměř výlučně jedná jen o jakési nahromadění lidských prvků na jedno místo. Společenství, tak jako o něm mluvím, však předpokládá integraci a vnitřní souvislost, což vůbec není jednoduché dosáhnout a vyžaduje to především intenzivní rozvoj komunikačních dovedností, další charakteristická vlastnost nadcházejícího věku.

To jsou právě důvody, které mne vedou k přesvědčení, že učebnice předmětu Občanská výchova, které se dnes vyskytují na trhu (a to i ty nejnovější) jsou beznadějně koncepčně zastaralé a zdaleka nevyužívají možností Rámcových učebních plánů, vydaných Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy.

Pokud vím, žádná z nich se zatím nepokusila například přihlédnout k bouřlivě se rozvíjejícímu konceptu kolektivní inteligence, kterou se časopis Vhled soustavně zabývá a která je tak populární na předních světových univerzitách. Její důsledky zdaleka překračují dosavadní způsoby myšlení a mohou znamenat zásadní změnu v pohledu na člověka i na všechno, k čemu se vztahuje.