Současná doba představuje mimořádně nebezpečné období, které na nás klade obrovské nároky. Otevírá totiž dokořán nejen dveře, ale přímo vrata nejrůznějším návrhům, které by chtěly všechny možné obtíže nutně s takovouto proměnou spojené obejít (ba přímo obelstít). Jednoduché návrhy, jak to udělat se množí jako houby po dešti a nedá se říci, že by o ně byla zrovna nouze. Když k tomu ještě přidáme návody některých náboženských fanatiků na to, jak „vylepšit“ stávající demokratické procesy, máme skutečně o čem přemýšlet. Že ty naše současné již pokulhávají na obě nohy, je zcela zřejmé. Tom Atlee se však k žádnému zjednodušení neuchyluje, jak je možné se přesvědčit v revue Prostor (dvojčíslo 90, 91) nebo též v prvním čísle obnoveného časopisu Vhled. Přemýšlí o principech kolektivní inteligence.

Kontext kolektivní inteligence je ale velice široký. V západní kultuře běžně existuje jakoby nesmiřitelný protiklad mezi individualitou a kolektivitou. Stále více se ukazuje, jak velká je naše neschopnost myslet o některých skutečnostech přiměřeným způsobem. Máme pocit, že pokud chceme o některých skutečnostech mluvit „na úrovni“ (například vědecky), jsme povinni je redukovat na cosi nižšího, poněkud lépe pochopitelnějšího. Existují například lidé, kteří se odmítají bavit nejen o společenství, ale i o společnosti. Proč? Podle nich nic takového přece neexistuje. Jediné, o čem můžeme mluvit, je soubor jednotlivců, nic jiného podle nich „reálně“ neexistuje.

Stejně tak stoupenci tzv. „reálného“ socialismu uznávali jako reálně existující jen ty nejhorší lidské vlastnosti. Všechny ostatní, tj. takové, které umožňují lidem spolupracovat a překonávat úzkoprsý egoismus jsou podle takových „realistů“ nereálné. Prostě nic takového ve skutečnosti, kterou oni přijali za svou, existovat nemůže, ba spíše nesmí.

Jenže tím se dostáváme do neřešitelné situace, jestliže se pokoušíme pochopit cokoli, co souvisí s problémy života a to na všech úrovních, od organické (například společenství buněk), až po společenství lidí. Sem patří například i takový pojem, jako je „lidstvo“, protože si značně zkomplikujeme, ba znemožníme pochopení toho, co se s námi vlastně děje. Na stránkách médií se vede v posledních letech velký zápas o budoucnost. Tohoto zápolení o budoucnost nejen českou, ale i evropskou a často všelidskou se účastní význačné a respektované osobnosti (včetně univerzitních profesorů) a její výsledky jsou, jak se mi zdá, značně pochybné. Proč? Závěry o budoucnosti vyvozují autoři až příliš často ze současného stavu věcí. Samozřejmě, že musejí vycházet ze současných dat, ale jak bylo již v minulosti i u dobrých autorů tak často zvykem, vidí budoucnost spíše jen jako podivně deformovanou současnost.

Máme pocit, že se ve světě nic podstatného nemění. A když přece, hromadí se vědomosti a znalosti, ale jsme přesvědčeni, že člověk, jako takový se nemění vůbec. Máme pocit, že byl a zůstane vždy stejný. A to je obrovský předsudek. Je zcela zřejmé, že středověký člověk byl jiný, než je člověk novověký a člověk, který žil ve starověku se nám podobal jen velice vzdáleně. Svět kolem nás se proměňuje rychleji, ale mění se i člověk, i když změny probíhají téměř neznatelně.

Hlavním důvodem, neváhám říci téměř zmatení je skutečnost, že většina diskutujících očekává, že zásadní změny mohou proběhnout rychleji, než ve skutečnosti mohou. Zkušenost nás učí, že každá velká změna se děje jen tak, jak se dějí všechny velké věci, tj. téměř neznatelně. To je základní princip, na který nesmíme zapomínat. Jinak se nám může stát, že upadneme do zbytečného zoufalství. Zbytečného proto, že si ani nevšimneme, že se mnoho věcí před našima očima již proměnilo k lepšímu, aniž jsme to vůbec zaznamenali. Jak píše Craig Hamilton ve své knize „Dejme se dohromady“:

Ve světě, kde jsou mnozí z nás stále zvyklí uvažovat, že pod sluncem opravdu neexistuje nic nového, se zdá, že na našem kolektivním pomezí skutečně něco nového vzniká. Po celé zemi a napříč glóbem, od zasedacích místnosti podniků po think-tanky sociální změny, lidé reagují na impuls spojit se dohromady ve společně sdíleném průzkumu. A mezi nimi, v jejich středu se rodí něco zázračného. „Když skupina dosáhne určité úrovně koherence (souvislost, spojitost – poznámka redakce), je to zpravidla určitá vyšší úroveň řádu, která vstoupí do prostoru a je okamžitě lidmi vnímána“, vysvětluje organizační konzultant Robert Kenny. „Jakoby se něco změnilo. Lidé přestanou mezi sebou bojovat o prostor a začne se rozvíjet jakýsi druh skupinové intuice. Téměř se zdá, že se skupina jako celek začíná stávat ladičkou pro příliv moudrosti.“

Jak již bylo řečeno, kolektivita je velice široký pojem. A existuje jeden zvláštní typ kolektivity, ale většina z nás je přesvědčena (jak již bylo naznačeno), že tento typ kolektivity je typem jediným. Proč? Protože se s tímto typem kolektivity můžeme potkat zdaleka nejčastěji. Jedná se o kolektivitu davu (například nacistického, nebo komunistického, nebo také davu sportovních fanoušků). Je to typ kolektivity od základu negativní. Právě o tomto typu kolektivity píše Carl Gustav Jung:

          „Člověk má opravdu dostatečný důvod pro to, aby se bál neosobních sil, které sídlí v nevědomí. Tkvíme v blažené nevědomosti o těchto silách, protože se nikdy nebo alespoň skoro nikdy neprojevují v našem osobním jednání a za obvyklých okolností. Když se na druhé straně lidé shluknou a vytvoří dav, uvolní se dynamismy kolektivního člověka – bestií nebo démonů, kteří v každém jednotlivci dřímají, dokud se nestane součástí masy. Člověk uprostřed masy klesá nevědomě na nižší mravní i intelektuální úroveň; na úroveň, která je stále pod prahem nevědomí připravena prorazit, jakmile je podepřena a vylákána vytvořením masy.“

          Člověk, který připustil, že se stane součástí davu, tedy svoji normální individuální inteligenci ztrácí, tj. hloupne. Stačí chvíli sledovat dav fotbalových fanoušků a není pochyb o tom, jaké mravní a intelektuální úrovně tato masa dosahuje.

Buďme k sobě tedy navzájem milosrdní. Každá velká změna chce čas. Vypadá to sice, že se mění vnější podmínky našeho života, ale skutečná změna se musí odehrát především v nás. Všimnout si, že se něco změnilo k lepšímu není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Skutečnost se nám jaksi vzpírá. Je třeba naučit se zaměřovat pozornost na to, co přináší přítomná chvíle. Znamená to naučit se intenzivně prožívat celou skutečnost. To ale často nestačí, protože mnoho lidí si nemůže pomoci a vše, co se ve světě děje vnímá jako proces neodvratně směřující ke katastrofě.

Psychologové dávno dobře vědí, že se vlastně jedná o určitý druh mentálního filtru a že skutečnost je možné vnímat také jinak, ale lidem s katastrofickým vnímáním světa se to jen obtížně vysvětluje. Přesto, že existují dobře propracované metody, které mohou takového člověka naučit i pozitivnímu vnímání skutečnosti. Když nic jiného, rozhodně to prospívá alespoň zdraví a životní pohodě takovýchto lidí. A že jich u nás není zrovna málo, kteří by takovou pozitivní změnu vnímání potřebovali!
          Z této slepé uličky bychom se možná dostali ven, kdybychom se rozhodli do našich myšlenkových schémat pro nad-individuální skutečnosti zavést novou kategorii. Proč ne? Geometrie, původně založena na racionálních veličinách, by také byla ustrnula nebýt toho, že nakonec přijala čísla jako „e“, „pí“ a ostatní nesouměřitelné veličiny za stejně pochopitelné, jako celá čísla. Vyšší matematika by nikdy nemohla řešit otázky, kladené moderní fyzikou, kdyby nedokázala zavádět stále nové funkce, píše Pierre Teilhard de Chardin.

Takovým pojmem je v oblasti životních procesů podle tohoto slavného přírodovědce a antropologa například „kolektivnost“. Jedná se o mimořádně důležitý myšlenkový krok. A tak tu nadále budou vedle skutečností individuálních i skutečnosti kolektivní, neredukovatelné na individuum, a přesto svým způsobem stejně objektivní. Pro pohled navyklý perspektivě evoluce, jsou tato řízená seskupeni samozřejmě předměty stejně jasné a fyzicky skutečné jako kterákoli jednotlivá věc. Lidstvo jako skutečnost kolektivní – a tedy jako skutečnost sui generis – můžeme pochopit jen tak, že postoupíme dál za jeho „tělo“ z hmatatelných konstrukcí a pokusíme se určit ten zvláštní typ vědomé syntézy, který vyvstává z jeho namáhavého a důmyslného soustřeďování. Dá se koneckonců definovat jen jako duch, uzavírá svou úvahu Pierre Teilhard de Chardin.

Právě tím se liší člověk, který se stal součástí davu od člověka, který je součástí skutečného společenství. Ten první, jak píše Carl Gustav Jung „… klesá nevědomě na nižší mravní i intelektuální úroveň …“, tedy hloupne. Ten druhý znásobuje členstvím v kolektivu společenství svou inteligenci. Většina z nás se ve svém životě setkává jen s davem, proto si ani neuvědomuje, že něco takového, jako společenství v hlubším slova smyslu vůbec existuje, nebo může existovat. Že může existovat typ kolektivity, která individualitu neredukuje, nýbrž umocňuje je dáno především tím, že vychází z toho, že jsme všichni nějakým způsobem tajemně propojeni.

Nazvěme to kolektivním vědomím, týmovou synergií, kolektivní inteligencí nebo skupinovou myslí – vzrůstající počet lidí prostřednictvím své vlastní zkušenosti objevuje, že celek je skutečně víc než souhrn jeho částí; že když se jednotlivci spojí dohromady se společně sdíleným záměrem v napomáhajícím prostředí, může vstoupit do bytí něco tajemného, se schopností a inteligencí, která do ní zahrnuté jednotlivce daleko přesahuje. „V těchto skupinových zkušenostech mají lidé přístup k druhu poznání, který je větší než to, co spolu normálně navzájem prožívají,“ říká spisovatelka a vědkyně Carol Frenier. „Zakoušíte přítomnost posvátného a uvědomujete si, že všichni ostatní ve skupině to vnímají také. Je to pocit otevřenosti a uvědomování si čehosi většího než jste vy sami. Vaše schopnost komunikovat se zdá rozsáhlejší. To, co přitom lidi ohromuje je to, kolik tvořivosti se v takových setkáních vynořuje. Máte pocit, že celá skupina společně tvoří a vy zcela přesně nevíte jak,“ píše Craig Hamilton ve své knize „Dejme se dohromady“.

Přitom právě v evropském kulturním prostoru máme s touto kolektivitou vyššího typu prastarou zkušenost. Křesťanská církev ji přijala od svého zakladatele přímo jako konstitutivní prvek. Mám ovšem na mysli církev v hlubším slova smyslu, tj. církev jako společenství, nikoli církev jako instituci, tak jak ji dnes obvykle chápeme. Teologickým jazykem se tomu kdysi říkalo církev jako mystické tělo Kristovo. Je možné doložit, že tento přístup pochází z prastaré hebrejské tradice. Novozákonní tradice ho charakterizuje slovy: „Tam, kde jsou dva nebo tři ve jménu mém, tam jsem já mezi nimi.“

K tomu má ovšem co říci znalec nad jiné povolaný, americký lékař a psycholog Scott Peck, který se po celý svůj život věnoval praktickému i teoretickému studiu podmínek, které musí skupina lidských bytostí naplnit, jestliže chce, aby se jí podařilo vytvořit opravdové společenství. Mluví o skutečném, nebo opravdovém společenství, protože takové je vzácností i v současné době. Navíc, jak říká, slova nabývají časem pokřivených významů. Máme například ve zvyku mluvit o svém městě jako o společenství. Také o našich církvích mluvíme jako o společenství. „Města jsou však jen jakousi sbírkou lidských bytostí. A na základě své osobni zkušenosti s křesťanskými církvemi tvrdím, že se skutečnému společenství nepodobají o nic více,“ říká doktor M. Scott Peck.

Právě schopnost vzájemného sdílení, které dokáže nikoli potlačit, ale přesáhnout vzájemné rozdíly všeho druhu je nepřekročitelnou podmínkou toho, aby skutečné společenství mohlo vzniknout. Dosáhnout něčeho takového je neobyčejně obtížné i dnes, kdy již nikdo, alespoň na Západě, na žádné Bohem posvěcené společenské rozdíly nevěří. Proto se s kolektivitou, která by násobila lidskou inteligenci a nikoli ji potlačovala, jako je tomu v případě davu, setkáváme tak zřídka.

Členům skupiny, která se propracuje až do stadia společenství, se otevírá úžasná spirituální zkušenost společného ducha, který všechny jeho členy nekonečně přesahuje a současně prostupuje. A právě tato zkušenost stojí v pozadí pojmu kolektivní inteligence. Není to žádná smyšlenka, je to mnohokrát zakoušený fakt, který je sice pro někoho, kdo se této zkušenosti nezúčastnil těžko uvěřitelný a pochopitelný, ale přece jenom fakt.

„Kdybych měl krátce vyjádřit, co je to společenství, pak musím říci: společenství je duch. Víte, mám sklon ducha společenství chápat spíše jako něco, co na skupinu, která společenství vytváří, sestoupilo. Asi tak jako se říká, že Duch svatý sestoupil na Ježíše při křtu. Při tomto chápání je duch společenství skutečně něco jako zjeveni Ducha svatého. „Duch svatý“ to je jen takový tradiční pojem, kterého používám spíše jako metaforu z nedostatku jiných. Na pojmenování však nezaleží a už vůbec to neznamená, že společenství je výhradně křesťanským úkazem. Společenství se může vyvinout mezi lidmi jakéhokoli zaměření. Někteří jsou obvykle nábožensky orientovaní, jiní nechtějí mít s náboženstvím nic společného. Rovněž se často v jedné skupině vyskytuji lidé různé náboženské orientace (například žid, muslim, křesťan, hinduista a podobně). Ať to, co tvoří podstatu společenství, vykládáme v pojmech, které mají svůj kořen v některé náboženské tradici nebo zcela nenáboženským způsobem, výsledek je vždy stejný. Duch prostě kam chce, věje a nedá si poroučet,“ říká doktor M. Scott Peck.

Společenství je prostě jedna z cest sebepoznání. Navíc je to cesta přiměřená schopnostem většiny lidí. Nevyžaduje žádné zvláštní nadání, jako některé jiné cesty. Jen pokoru a dobrou vůli. Kromě toho, způsobu, jak vytvářet společenství je možné se učit. Jde o schopnost otevřít se druhému. Je to cesta k Duchu (nebo jak by řekli nábožensky zaměření lidé k Duchu svatému) prostřednictvím druhých. Je třeba si uvědomit, že existuje několik podmínek, které musí být splněny. Obecně se dá říci, že společenství může vzniknout jedině zdola. Jestliže se pokusíme vytvořit ze skupiny, která se touží propracovat k společenství organizaci, nikdy ke svému cíli nedojde. A to vše nám také napovídá, že nový typ demokratického uspořádání vznikne až ve chvíli, kdy se bude moci opřít o skutečné společenství. Přesněji řečeno, ve chvíli, kdy budeme umět takovéto struktury bez velkých problémů tvořit. To však asi ještě nějakou chvíli potrvá.

Všimněte si, vážené čtenářky a vážení čtenáři, že jak Pierre Teilhard de Chardin, tak doktor M. Scott Peck zde mluví o stejném typu kolektivity, kterou v úžasu popisují jako ducha, který spojuje všechny, kteří se jeho působení otevřou. Jejich individuální možnosti nijak neusurpuje ani neuchvacuje, ale díky možnostem všech ostatních členů kolektivu ještě násobí. Uveďme alespoň několik příkladů:

„Ve skupině jsem zažila druh vědomí, které bylo téměř singularitou; podobalo se to opuštění osobnosti a spojení se dohromady s ostatními, kdy neexistoval žádný pocit konfliktu. Nikdo nebyl v opozici a všichni si pouze navzájem pomáhali. Stalo se zjevným, že vzájemně nereagujeme na své individuální osobnosti, ale že reagujeme na něco mnohem hlubšího, mnohem reálnějšího, co nám bylo společné, na něco, co námi bylo sdíleno – na stejnost, skutečně. Byl to obrovský pocit naslouchání a uvědomování si, který byl mnohem větší a mnohem rozsáhlejší než cokoliv, co jsem kdy prožila. A s touto zkušeností přišlo vědomí, že v prostoru existuje jen jedno tělo.“

                                                                                                                                                                       Jan Metcalfe, Londýn

„Když někdo jiný promluvil, cítila jsem, jako bych mluvila já. A když jsem mluvila, bylo to téměř bez ega, jako bych to ve skutečnosti nebyla já. Bylo to jakoby něco většího než já, mluvilo skrze mě. Atmosféru v pokoji jsme pociťovali jako bychom byli v řece, jako kdyby se vzduch stal hustější. A v tomto prostoru jsme začali tvořit. Začali jsme říkat věci, o nichž jsme nikdy dřív neuvažovali a začali jsme se nechávat ovlivňovat způsoby a uvažovat způsoby, jimiž jsme nikdy dřív nepřemýšleli. A když někdo promluvil, bylo to téměř, jakoby bylo něco osvětleno, jakoby něco bylo odhaleno, co otvíralo něco dalšího, co má být odhaleno.“

                                                                                                                                                                       Beth Jandernoa, Essen, M.

„Toho večera se ve druhém kole konverzace odehrála pozoruhodná věc. Byl to téměř nepopsatelný pocit – jakoby v pokoji byla jiná bytost ... Mám tušení, že bychom to mohli nazvat kolektivem, ale to není ten pravý popis. Bylo to téměř fyzickým způsobem hmatatelné. Mohl jsem cítit jeho energii a mohl jsem pociťovat své odevzdání se tomu – druh lásky vůči tomu. Lidé to vnímali a nahlas o tom mluvili. Jeden člověk tuto ´bytost´ popisoval jako klíh. Řekl ´Je to to, co nás spojuje dohromady – je to větší celek, o němž jsme vždy věděli, že je tady, ale nikdy jsme ho skutečně neocenili.“

                                                                                                                                                  Emmet Miller, M.D. Nevada City, CA

Přistoupit na tuto možnost je ale pro většinu z nás krok mimořádně obtížný, o tom nemusíme vůbec pochybovat. Stačí si jen uvědomit, jaký povyk se strhne vždy, když někdo mluví o duchu, nebo o duši a to v jakýchkoli souvislostech. Jedno i druhé současného člověka odchovaného tzv. objektivním vědeckým světovým názorem uvádí do rozpaků. Takové skutečnosti se připouštějí nejvýše jako metafora, nikoli jako realita, ačkoli například klasik psychiatrie a psychoterapie Carl Gustav Jung byl přesvědčen, že duše (psyché) je stejně reálná, jako například atom a nikoli méně. Není to ale poprvé v dějinách, kdy jsme svědky něčeho takového. O tom jak byli pýthagorejci vyděšeni objevem iracionálních čísel bylo již napsáno velice mnoho. Základem tehdejšího kosmu byla celá čísla a také všechna čísla, která je možné vyjádřit jejich vzájemným poměrem, čísla racionální. Když se objevila iracionální čísla, která mají zcela jiný charakter, dostaly se tehdejší představy o kosmickém řádu do těžké krize.

Podobně, jako se naše současné představy o světě jen obtížně snášejí s nad-individuálními skutečnostmi, o kterých mluví Pierre Teilhard de Chardin. Přesto, kdyby se staří řečtí filosofové nerozhodli, tato podivná, až podvratná čísla přijmout, nikdy bychom nemohli pomýšlet na průzračná a elegantní řešení velkého množství obecně matematických problémů. Stejně nemůžeme ani snít o tom, že by se nám někdy podařilo porozumět problémům lidstva a jiných lidských kolektivů, jestliže je budeme chápat stále jen jako souhrn jednotlivců. Vše, co přesahuje jednotlivou tělesnost (nebo jednotlivé tělesnosti) se koneckonců dá definovat jen jako duch, jak říká Pierre Teilhard de Chardin a tomu se stále vyhýbáme jako čert kříži. Už proto, že k skutečnému společenství se pouze dějinným samopohybem nedopracujeme. Něco takového vyžaduje uvědomělou snahou překonávat vzájemné bariéry a to je něco, co nám zatím příliš dobře nejde.